13.7.2024 – končím, i když velice nerad
Normálně by článek měl mít nadpis 11. den na GR20, ale tento výšlap je všechno jenom ne to, co jsem si doma naplánovat. 
Po půlnoci se probouzím a zvracím!!! Vůbec netuším proč, protože k večeru bylo vše ok. V této nemilé činnosti pokračuji další 3 hodiny a je jasné, že je konec…
Pak to nějak zaspím do 7 rána, ale pořád to je masakr. Po probuzení si potvrdím, že to je skutečný konec. Nemá cenu to rvát až na krev. Sám za sebe vím, že jsem to neodpískal hned, ale několikrát jsem se kousnul a pokračoval. I když mi je na nic, tak mi v hlavě probleskne, že místo na spaní jsem si vybral luxusně – nemusel jsem vybíhat ze stanu, protože jsem spal pod širákem a taky jsem byl dál od ostatních, takže jsem nikoho v noci nerušil svými „výkřiky do tmy“. Může mi někdo vysvětlit, jak může moje hlava v tomhle stavu rozebírat tohle??? 😀 😀 😀 Pak už přepnu na správnou kolej a položím si nejdůležitější otázku dneška: „Co teď?“ Seberu všechnu zbývající sílu a jdu se zeptat do chaty, jaké jsou možnosti ohledně dopravy do Bastia. Borec mi řekne, že za cca 10-15 minut odjíždí autobus do Ponte Leccia, kde lze vzít vlak do Bastia. Kupuji si Colu a asi 3 sekundy uvažuji o tom, že se hecnu. Tělo ale jasně dá najevo, že dnešek je bez šance a sotva se vrátím na své kempovací místo. Pořád mám den rezervu, takže no problema. Další 45 minut do sebe pomalu dostávám Colu a balím se. Hned vedle chaty je hotel, takže mám v plánu zjistit, jak to je s ubytováním, protože se někde musím před tím sluncem ukrýt a odpočinout si. Stále mě čeká dlouhá cesta domů.
Před devátou jsem na recepci a nejlevnější pokoj je za 110 Eur. Nedá se svítit, beru to všemi deseti. Check-in je klasicky od 14:00, ale i tak je prosím, že kdyby něco bylo dříve, tak by to bylo super. Jsem ve stavu, že se usadím na terasu do stínu a čekám. Následující 3 hodiny věnuji korektuře všech článků, které čekají na zveřejnění. Je třeba nějak využít daný čas. Stav těla je o něco lepší, takže v půl jedenácté nacházím odvahu na další Colu. Ale i tak se neumím dočkat vychlazeného pokoje. 
Kolem jedné odpoledne mám již veškerou korekturu tam i zpátky hotovou a tajně doufám, že pokoj bude dříve. Tak ne. Ve dvě přicházím na recepci a borec se mi omlouvá, že pokoj stále není připraven. Ale už to bude jenom cca půl hodina. Čekal jsem 5 hodin, takže nějaká půlhodina mě už nevzruší. 😉 Po půl třetí s úsměvem na tváři držím klíče od pokoje a schody do druhého patra beru po třech. Následuje sprcha a ulehnu do postele. Pak píšu domů aktuální info a jaký je můj plán na zbytek pobytu na Korsice. Po šesté si jdu koupit nějaké jídlo na večeři a zítřek a ještě jednou si ověřuji zítřejší autobus do Ponte Leccia. Ano, zastavuje přímo před hotelem na parkovišti, odjezd je v 8 ráno, ale je dobré tam být již před půl osmou. Poté na pokoji lehce povečeřím a jde se spát.
14.7.2024 – směr Bastia
V noci jsem spal jak dobře vychované mimino – tak ono to je jiná, když se jedná o vyklimatizovaný pokoj, že? 😉 Kolem sedmé posnídám sušenky a džus a finálně se dobalím. Před půl osmou jsem před hotelem na parkovišti a zatím to vypadá, že nás moc nebude. Chyba lávky, za chvilku nás tam již je solidní počet. Kolem 7:40 přijíždí mikrobus a řidič si jde, podle všeho, dát ranní kafe. Symbolicky v rámci selfie fotky se loučím s Asco, které bude pro mě konečnou stanicí, co se týká GR20 v roce 2024. 😉 Jakmile je řidič zpátky, tak za 15 EUR si kupuji jízdenku a vybírám místo v mikrobusu.
Cesta z Asco do Ponte trvá nějakých 40 minut a je to pořád dolů. Řidič neomylně vybírá serpentiny a jsem překvapen, že je zde skoro nulový provoz. Se stopováním to tady asi nebude až tak růžové. V Ponte Leccia mikrobus zastavuje přímo před železniční stanicí. Luxus servis. Vím, že vlak do Bastia odsud jezdí 4x denně, takže extra nespěchám a v poklidu čekám ve frontě, až na mě přijde řada. Když se ptám na vlak do Bastia, tak borka za kasou ukáže prstem na vlak a řekne: „Bastia.“ Já odpovím: “ Lístek?“ a ona: „Ve vlaku.“ OK, tak to je teda načasování!!! Naskočím do vlaku a za chvilku se již přesouvám směr Bastia.
V Bastia jsem kolem deseti dopoledne. OK, dnešní plán je splněn daleko dříve než jsem předpokládal. Byla by škoda si neprojít toto přístavní místo, takže lehce zkouknu mapu na mobilu a začnu prozkoumávat krásu tohoto města. Ale již během pár minut mi ze všech stran sálající beton a asfalt dává jasně najevo, že zde to bude místy ještě větší masakr než v horách, co se týká teploty. Nejprve procházím kolem velkého náměstí, kde zrovna probíhá nějaká oficiální přehlídka hasičů, atd. Přesouvám se dál a narazím na velké trhy s ovocem, zeleninou, masem, vínem a spoustu dalšího. Zde to opravdu žije a oči by kupovaly vše, co zahlédnou. Ale já musím být opatrný, žaludek ještě není ve 100% formě.
Jakmile si projdu trhy, tak pokračuji dále mini uličkami, kde na každém rohu je kavárna či restaurace. Zde je třeba využít každý čtvereční metr. Chci si někde koupit něco k pití, ale nedaří se mi, ani s navigací, najít nějaký mini krámek s vodou. Přijde mi, že tady jsou asi normální obchody zakázané a kdo má žízeň/hlad, tak musí do těch kaváren/restaurací. Mini uličkami se propletu až k moři, které má nádherně modrou barvu, takže je třeba to fotograficky zdokumentovat.
Je teprve po jedenácté a mi je jasné, že tady ve městě moc dlouho nevydržím. Než se přesunu na letiště, tak je v plánu si dát nějaké jídlo. Chvilku proplouvám mezi jednotlivými restauracemi, a pak bez specifického důvodu zakotvím v jedné z nich. Přijde borec a já se ptám na jídlo. Začne to ze sebe sypat a já se ho zeptám, zda mají meníčko. Borec odpoví: „Ano, venku.“ Já ho poprosím, zda by mi ho mohl přinést a borec: „OK, no problem.“ A donese mi tohle!!! 😀
Hned, jak ho uvidím, tak mi dojde, co myslel tím, že menu mají venku a omlouvám se mu. Borec v naprosté pohodě usadí mega tabuli na židli přede mnou a dá mi čas na přečtení. Fakt borec, že se nenechal rozhodit mým požadavkem. 😉 Nakonec vyhrává Césarův salát a bylo to luxusní. Čas v restauraci natahuji, co to dá, ale i tak v půl jedné odpoledne mi je jasné, že je čas na přesun na letiště. Na mobilu si zjistím, odkud jezdí shuttle autobus na letiště a přesunu se tam. V jednu již sedím v autobuse směr letiště.
Ve 13:35 jsem na letišti a vstupuji do vychlazené haly. Tak to je jiná, tady se dá fungovat. Je zde celkem šrumec, takže zabírám sedačku a přemýšlím, jak dlouho to bude pocitově do odletu. Co se týká skutečného počtu hodin, tak to bude 16,5 h. Ano, to není překlep. Letím až zítra ráno v 6:00! 😉 Byl jsem dneska moc rychlý s tím přesunem z Asco do Bastia. 😀 Ale mi to nevadí, protože to hlavní zde mám – jídlo, pití, záchod a je zde normální teplota. První hodiny uběhnou celkem rychle, až jsem překvapen. Všimnu si, že agentury, které pronajímají auta na Korsice jsou krásně seřazené, takže si je fotím. Chcete seznam agentur na auta? Není problém, jedna fotka řekne více než samotný seznam. 😉
Technologie jde opravdu mílovými kroky dopředu, takže v rámci překládání to již máme hodně jednoduché. Teda, je třeba mít mobil a data. Protože francouzsky opravdu umím jenom 4 slova, tak jsem používal Google překladač. Ten lze přepnout na kameru a v reálném čase vám mobil překládá jakýkoliv nápis, kdy vám ten původní text překryje překladem. Je to opravdu silný a nápomocný nástroj a dost mi pomohl. A tu si překládám, co je v ledničce v obchodě na letišti a aplikace mi česky napíše tohle. 😀
Dnešní odpoledne a večer si krátím „sledováním“ (čti: sem tam něco přečtu na netu) dvou sportovních akcí: Wimbledon a fotbal – finále EURO 2024. Ve Wimbledonu mi udělala radost již včera Krejčíková a dneska jsem držel palce Alcarazovi a vyhrál!!! No a v noci vyhráli EURO Španělé. Takže dneska dvojitá španělská radost. Během večera se o pár hodin zpozdil jeden let, takže každý k tomu přistupoval podle sebe. Jeden pár si na letiště objednal 2 pizzy. Tátové od rodin si dali lahváče, které pak doplnili čepovaným pivem. Každý má svoji taktiku. 😉
S každou další večerní/noční hodinou je nás na letišti méně a méně, až nás tam je opravdu jenom pár kousků. A většina čeká na poslední přílety. Ty mají být původně ve 23:30, ale jeden doletí až v 00:35. V tu dobu již ležím na lavičce, zakryté oči a snažím se spát. V rámci posledního příletu se mě zeptá jedna cestovatelka, zda tady mám v plánu přespat. A já na ni: „Ano.“ A ona pokračuje: „A to letiště se nebude zavírat?“ A já: „Nevím, uvidíme.“ a začínám se cítit jako Tom Hanks ve filmu Terminál. 😉 Po jedné v noci se letištní hala zcela vylidní a zůstanu tam jenom já, uklízečka a leštič podlah. Kolem půl druhé ráno kolem mě projíždí leštič podlah a kývneme na sebe jako bychom se znali několik let. Já se necítím jako Tom Hanks, já jsem Tom Hanks a zrovna si žiji svůj Terminál!!! 😉 Po druhé hodině ranní se zhasne velká část světel v hale a najednou jsem na letišti opravdu jenom já!!! Tak tohle se mi ještě nestalo, abych byl na letišti sám.
15.7.2024 – už to je jenom kousek domů
Po čtvrté ráno začíná letiště ožívat, ale pomalu. První let je ten můj v 6:00, takže ani v půl páté to zatím nežije. Po páté se již kolesa letištní haly rozjedou naplno a já procházím security kontrolou. V šest se odbavíme a kráčíme po letištní ploše k letadlu, které je v pozadí dokreslené nádherným východem slunce. Po šesté se tedy odlepíme z korsické pevniny a za východu slunce se loučím s tímto krásným, ale sakra náročným ostrovem.
Po půl osmé přistáváme v Paříži a já zde mám reparát v podobě „nevylezení“ za security kontrolu. Tentokrát si to hlídám a z terminálu 3 na terminál 1 jdu opravdu boční chodbou, kde nikdo není. Ale nakonec stejně musím vyjít a čeká mě další, tentokrát poslední security kontrola. Tak bez další kontroly to opravdu nejde. Dneska to je bez jediného problému a v 8 ráno již stojím frontu na ranní bagetu a džus. Po snídani se uvelebím v sedačce a čekám na let do Prahy v 11:50. Čas solidně běží a před jedenáctou již stojím frontu do letadla. Jakmile jsem v sedadle, tak zalomím a probudím se těsně před startem, který je nakonec o několik minut později. Protože je velice luxusní viditelnost, tak fotím, jak se loučíme s Paříží a podle všeho nakonec klapla i ta Eiffelovka. Co jiného by byla ta malá špička v dálce. 😉
Během letu mě zaujmou pole, které musely být v Německu. Kde jinde by ty pole byly takhle precizně narýsované. 😉
V půl druhé přistáváme na letišti v Praze a mi je jasné, že není kam spěchat. Vlak v 14:19 nestihnu, takže vezmu ten další v 15:32. Na pohodu teda procházím z terminálu 2 na terminál 1 a zaujme mě mini výstava. Skoro ze všech úhlů to je „hromada“ věcí z minulosti. Ale když se podíváte z toho jednoho správného úhlu, tak se vykreslí neskutečný obraz. 😉
V půl třetí beru AE bus na hlavní nádraží. Teď v létě jezdí co 15 minut a i tak je pokaždé narvaný – hlavní sezóna je tady. Po třetí jsem na nádraží a za chvilku již svítí na tabuli kolej 2 pro můj vlak. V 15:32 přesně načas odjíždíme. Do vlaku jsem si koupil časopis, takže ty 3 hodiny utečou doslova jako voda a před půl sedmou na mě ve Svinově čekají naši. Tak přesun domů byl bez jediného zádrhelu, co se týká času – vše klaplo jako Švýcary. Následuje fotka a hurá autem domů.
Po sedmé jsem doma. Uff, tak tohle byla náročná dovolená. 😀 Mám o čem přemýšlet na více frontách. Ale i tak nelituji ani jediné sekundy na Korsice. Je drsná, nebere zajatce, ale je nádherná…