12.7.2024 – mega výstup a mega sestup – jak jednoduché 😉
Tak spaní na kovboje, jak se říká v angličtině (cowboy camping) bylo luxusní. Protože jsem nebyl limitovaný tím, kam lze zabít kolíky od stanu, tak místo bylo krásně pohodlné. V noci byla nádherná hvězdná obloha, ale nepodařilo se mi to nějak rozumně vyfotit.
Vstávám v 6:20 a pomalu snídám. Dnešní trasa je velice zajímavá – bude to nějakých 9-10 km, ale podle mapy.cz to bude trvat cca 8h!!! To samo o sobě má velkou vypovídací hodnotu. 
Balení jde celkem rychle, takže kolem sedmi startuji. Během snídaně prošlo několik hikerů, kteří to budou valit stejným směrem jako já, takže v té stěně nebudu „bojovat“ sám. Výstup se s námi hned ze startu nepárá a bereme to ostře středem nahoru. Protože to je opravdu ostrá stěna a slunce je za ní, tak jdeme ve stínu a to je opravdu jiná. Říkám si, že by bylo fajn, kdyby celý dnešní výstup byl ve stínu, ale uvidíme, jestli slunce nebude rychlejší. Vegetace velice rychle zmizí z dohledu a valíme to kamením různého tvaru a ostrosti. Již několik dní si všímám, že zde dostávají tenisky neskutečnou čočku a po návratu odejdou do zaslouženého důchodu.
Některé pasáže jsou opravdu mazec – “kamenný žebřík”, takže se ze mě opět stane Monkeyman. Kupodivu se mi jde dobře, až jsem překvapen. Hlavní dík patří stínu – ten to opravdu přenesl do jiné dimenze. Ale tempo je opravdu pomalé – připadám si jako někde ve 4 000 m.n.m. Krok, nádech, krok, výdech. Samozřejmě sem tam mám krátkou pauzu, ale i tak se mi daří dojít ranní hikery, a pak už z nás je “souvislá” karavana velbloudů, která to rve nahoru. Naštěstí je většina trasy pevný kámen, takže podvozek neprokluzuje a jde to. Když se ohlídnu zpátky do údolí, tak vidím, jak se stále více přibližuje hranice stínu, ale vypadá to, že tu hlavní pasáž zvládnu než se mě začnou dotýkat paprsky slunce.
Finální pasáž do sedla Crucetza 2 452 m.n.m je již tekuté kamení, ale to nás nezastaví od vytouženého mezi-cíle. Podvozek zde samozřejmě několikrát podklouzne, takže je třeba se do toho zakousnout. Tohle ale nikdo z nás nepustíme – strojově zabíráme a neomylně se suneme nahoru. V sedle jsem již bombardován jak paprsky slunce, tak větrem. Je zde tedy jen krátká pauza, protože hlavní cíl dneška je již na dohled: Pointe se Éboulis – 2 607 m.n.m.
Pokračuji dále a trochu sejdu z cesty, protože v tom kamenném moři se lehce ztratíte. Strojově ukusuji posledních cca 150 výškových metrů a kolem jedenácté dopoledne jsem tam!!! Uff, tak to byl teda výstup, ale jak jsem psal – díky stínu to bylo pro mě daleko snesitelnější. Výhledy jsou tady naprosto fenomenální. Kamkoliv se podívám, tam vyskočí luxusní skalní masívy. Dokonce v jednom úhlu jde vidět i moře. Protože tato sekce je z obou stran víceméně stejná – mega výstup a mega sestup, tak se zde setkává spousta hikerů z obou směrů a všichni máme stejný výraz – jsme vyšťaveni, ale šťastní, že teď už to bude jenom z kopce. 😉 Dávám si cca 30 minut pauzu, doplním energii a kochám se.
Po půl jedenácté zahajují sestup a hned vletím do ještě horšího tekutého kamení než jsme měli my při výstupu. Opravdu mazec, musím se soustředit, aby mi neujela noha a taky stále stoupá spousta hikerů, kteří jsou nyní pode mnou. Díky tomu je sestup skoro stejně časově náročný jako výstup. Naštěstí už ne tak fyzicky, ale pořád to není zadarmo. A slunce jede takové bomby, že sestup začíná být teplotně náročný. Opět mi v hlavě probleskne dopolední stín, za který jsem mega vděčný.
Kdykoliv se otočím, tak nechápu, z jakého svahu scházím – opravdu mazec stěna. Sem tam se trail na chvíli zpevní, takže sestup je více pod kontrolou, ale bohužel tekuté kamení vládne. V jedné sekci to je takový masakr, že jen lehce koriguji směr a “plavu” dolů. Tohle jít nahoru, tak nevím. Jasné, ráno jsme všichni plní sil a jasného cíle, ale subjektivně mi přijde “jednodušší” jít tuto sekci z chaty Tighiettu na chatu Ascu-Stagnu. V rámci mého sestupu je zde několik řetězů, což v rámci mého výstupu na opačné straně nebylo. I to potvrzuje moji teorii o “správném” směru mé chůze. 
Čím jsem níže, tím častěji začne naskakovat zeleň, která absentovala na vrcholcích. Je to ten správný mix kamení a keřů doprovázený horským potokem v tom mega svahu. Jsem celkem rychlý, takže se mi daří předejít pár sestupujícím hikerů. Za sebe musím říci, že mám rychlostně navrh v těch mega technických pasážích, kdy přepnu do módu Monkeyman a elegantně to sejdu.
Těsně před ukončením ostrého sestupu, kdy bude následovat cca 1,5 km dlouhá zvlněná rovina, na chvilku zaparkuji u potoka. Ochladím nohy a pití, které už má nepitnou teplotu. A samozřejmě ochlazuji i hlavu a namočím si klobouk. Je třeba proti tomu slunci bojovat všemi dostupnými prostředky, protože korsické slunce nebere zajatce. Po cca 10-15 minutové pauze to jdu doklepnout. Trasa se ukryje do tradičního borového lesa, ale teplota i ve stínu je opět pekelná. Díky absenci větru to zde stojí a já cítím, jak do sebe tahám teplý vzduch. Už jenom kousek, vydrž. Před půl druhou odpoledne jsem v Asco. Končí zde slepá ulice, takže hned na mě vyskočí velké parkoviště, hotel, restaurace, atd. Já ale hledám “chatu”, která je pro GR-áčkaře. Ta se ukrývá vlevo za hotelem.
Nejprve vychlazený drink, protože tato myšlenka mi krouží v hlavě poslední 2 hodiny. Dávám si silné kombo Orangine a Cola. Pak zahlásím stan – překvapivě i zde v “civilizaci” to je 18 Eur. Ale co už, hlavně, že mám kam složit své unavené tělo. V mini lesíku za chatou nalézám místo jen na karimatku, takže si pro velký úspěch zopakuji cowboy camping. Na cca 20 minut zavřu oči a dojíždím dnešní na km sice krátký, ale na výstup a sestup výživný den. Po půl třetí jdu zpátky na chatu, kde je velká jídelna s kuchyňským koutem, kde se ukryji před horkem a dopisuji dnešní den. Po dopsání se přesunu zpátky do lesa a promýšlím zítřejší asi nejnáročnější den na GR-20. Km to nebude taková hrůza, ale výstup a sestup budou atakovat čísla kolem 1 500 m. Rád bych začal co nejdříve, abych opět co nejvíce unikl pečící korsické kule.
Před pátou si jdu do kuchyně ohřát konzervu, kterou už tahám 4 dny! Jsou to párky s čočkou a doplňuji to bagetou. Mám za to, že to je moje první teplá večeře na trase, kterou si dávám stylově na balkónu s luxus výhledem, viz foto níže. S jídlem to tady na GR20 je pro mě mazec. Myslím, že nemusím psát, že plán v podobě studeného “namáčení” byl pro mě naprostým fiaskem a není to pro mě. Ani v rámci krátkých trailů. Spousta hikerů si tady kupuje bochník a k tomu sýr nebo sušené salámy/masa. Ono asi nic jiného pořádně nejde jíst v tom horku. Po šesté jdu nakoupit něco málo na zítřek, naberu vodu a začínám se chystat na spaní. Teplota je již normální, tak to jde. Před sedmou jsem ve spacáku a je snaha usnout.
našlapáno: dneska: 10,48 km, celkem: 171,08 km
výstup: dneska 1 047 m, celkem 10 644 m
sestup: dneska 1 280 m, celkem 10 957 m