9.4.2024 – kratší výšlap a loučení s Kyangjin
I když byl včerejšek mazec, tak mi chvilku trvá než v noci zaberu. Snídaně je plánována na 7:30, protože nás dneska čeká krátký výlet na opačnou stranu v údolí, takže uvidíme oba “kopce”, které jsme zvládli v minulých dvou dnech. Během snídaně se dozvíme, že Radek zůstane na baráku, protože je nachlazený a ještě nás čeká celá cesta zpátky.
Protože odpoledne budeme odcházet, tak bylo třeba se finálně dobalit a velké batohy jsme si nechali v jídelně. Během snídaně vidíme, jak si čistí zuby dcery paní domácí – toto je jiný level. A stejně jsou holky úplně v pohodě, protože tohle je pro ně denní chleba. Než vyrazíme na výšlap, tak je foto show. Chceme mít na památku fotku této moc fajn rodinky.
Kolem deváté vyrazíme a jdeme tedy opačným směrem než poslední dva den. Přes most se dostaneme na druhou stranu řeky a vletíme do lesa. Je zajímavé, že na druhé straně žádný les není a tady je les Řáholec. A hned zostra se zakousneme do kopce a ukusujeme opět výškové metry. Cílem je Base Camp Kanga La.
Jakmile se dostaneme nad úroveň lesa, tak se krásně otevře prostor a my se kocháme protilehlou stěnou údolí, kde jsou naše kopce Kyangjin a Tserko Ri, ale taky 7 227 metrů vysoký Langtang. Hlavně u Tserko Ri krásně vidíme celou cestu, kterou jsme se prokousalu na na vrchol.
Jdeme v terénu, kde je spousta suché trávy a kamení, takže místy ztrácíme trail, ale cíl je jasný – tamten vrcholek. Samotný Base Camp je nyní opuštěný, jsou zde pouze modlitební vlaječky. Ale výhledy jsou opravdu parádní. Jak protilehlá stěna, tak celé údolí, které pokračuje dál a dál. výškoměr se tentokrat zastavil na 4 165 m.n.m. Myslel jsem si, že už bych měl tohle zvládat, ale pořád funím. 😉
Po fotící půl hodince se otáčíme a stejnou cestou se vracíme zpátky. Nechápu, jak jsem se díval po okolí při výstupu, že jsem minul metrový žlutý nápis na obrovském balvanu. Když kolem něho procházíme, tak jsem přesvědčen, že tudy jsme nešli. Samozřejmě, že jsme šli. 😉 Když jsme zpátky v lese, tak s Evou máme stejný pocit: “Jak jsme tohle mohli ráno v klidu jít – to nemá konce a je to strmé.” 😂 Díky tomu, že při sestupu máme slunce v zádech, tak nás les a protilehlá stěna neustále nabádá k zastávce a focení.
Zpátky jsme v půl jedné a objednáváme si oběd. Během čekání na oběd vidím prostřední dceru, jak drží Rubikovu kostku. Díky kolegyni z práce jsem nedávno oprášil tahy, a tak jsem se vyhecoval, že ji zkusím složit. První vrstva je v klidu, ale pak jsem se zasekl u druhé vrstvy. V hlavě mi šrotuje, že odsud neodejdu, dokud tu kostku nesložím. 😂 Chvíli se snažím, ale nakonec musel na pomoc strejda Google. Jakmile jsem prokopl tento tah, tak už jsem neváhal a kostku doskládal. Poté kostku vracím a na dceři je vidět překvapení, že jsem to doskládal. 😉
Jakmile nám všem přinese prostřední dcera oběd, tak ji poprosím, aby nám na lístek napsala jejich jména. Takže tímto mám tu čest vám představit úžasnou rodinu – mamka Sumjo, nejstarší dcera Pasang, prostřední Decher a nejmladší Pemba.
Pak ji na lístek napíšu naše jména, lístek odtrhnu a dám jí ho, aniž bych se zeptal, zda ho vůbec chce. 😂 Na oběd se mi servíroval Riltok – něco jako bramboračka, ale brambory jsou správně oslizlé, jak podotkla Klára, když to měla na snídani. 😉 Samozřejmě to bylo luxusní. Na pohodu poobědváme a moc se nám nechce opustit toto okouzlující místo. Již včera jsem vykopl myšlenku ohledně toho, zda i ostatní uvažují o tom, že bychom paní domácí dali i něco extra za luxus servis. A všichni hned reagovali, že mají stejnou myšlenku – jsme prostě dobře poskládaný tým. 😉 Po obědě tedy předávám paní domácí peníze a jménem všech moc děkuji za nádherný pobyt, který si budeme navždy pamatovat. Na vizitce mají napsán citát, který se zde přetavuje na realitu: “Come as a guest, go as a friend.” Nemohli to lépe vystihnout. Takže, jestli zavítáte do Kyangjin, tak se prosím vykašlete na nějaké hogo-fogo hotely. Snow Leopard Guest House je jiná liga, co se týká autenticity a příjemného prostředí. Tady dýchá a tepe pravý Nepál.
V půl třetí tedy ač neradi, tak musíme prásknout do koní. Ale ještě předtím jsme svědky praní prádla v horách. Opět trochu jiný level. 😉 Loučíme se a nyní to bude už jenom z kopce. 😉 Počasí je ale celkem ostré – fouká a teplotně to taky není žádná hitparáda. Pomalu klesáme a sem tam se otočíme, abychom se ještě “jednou naposledy” rozloučili s Kyangjin village. Tyto 3 dny budou pro mě výstavní perlou, co se týká cestování…
Po hodině narazíme na důležitý bod – Hard Rock Cafe – Nepali. Původně tam chci pouze vyfotit Evu a budeme pokračovat. Holkám se zde ale tak líbí, že se rozhodnou si zde dát kafe. Já tedy sprintuji, abych dohonil Laxmana a oznámil Coffee break. Doháním ho za cca 80 metrů a oznámím pauzu. Mám za to, že hoši budou pomaličku pokračovat a najdeme se později. Vracím se zpátky a říkám si, zda je rozumné v této nadmořské výšce sprintovat s batohem. Nebudu vás napinat – NENÍ. 😂 A samotná nadmořská výška? Krásných 3 631 m.n.m.
Holky na pohodu pijí kafe a vzpomínáme s Evou na Hard Rock Cafe v New Yorku. Pak pokračujeme a najdeme kluky přímo tam, kde jsem je dohnal. Jejda, tak to jsme si nerozuměli. Pánové tam celou dobu v tom větru čekali.
Pokračujeme a chybí nám pouze cca 3 km do vesničky Langtang. Když procházíme vesničkou Mumdu kolem ubytování, kde jsme při cestě nahoru měli oběd, tak Laxmana odchytí paní domácí a ptá se, kde budeme spát. Laxman má již své ubytko, tak řekne, že jdeme až do Shyabru. Rebel. 😂😂😂 Před pátou vstupujeme do nové Langtang vesničky a díky zapadajícím slunci a jakémusi oparu to má zcela jinou atmosféru než když jsme tudy pár dní zpátky procházeli nahoru.
Projdeme celou vesničkou a ubytujeme se v posledním hotelu na kraji. Toto je už větší hotel, takže zde samozřejmě nemůžeme čekat tu rodinnou atmosféru a energii. Ubytko je na mě až moc nóbl, dokonce máme evropský záchod!!! 😂 Po zabydlení jdeme do jídelny a objednáváme si večeři. U mě vítězi zeleninové Momo knedlíčky. Během čekání na jídlo píšu dnešní den a když zjistím, že za Wi-Fi se zde platí a je to 500 rupií, tak mi je jasné, že ani dneska nic nenahodím na web.
Po večeři sedíme a Radek jde již na pokoj, protože cítí, že na něho opravdu něco leze a je třeba to utnout. Dneska jsem uvažoval o tom, že díky tomu, že nám Laxman říká brother Jan/Radek a sister Klára/Eva, tak tam já cítím sounáležitost a jako bychom byli jedna rodina. Úplně to mění atmosféru v týmu. 😉