24. den na PCT – 2 315 mil do Kanady

16.5.2019

Na rovném a měkkém (pro hikera určitě) místě jsem se luxusně vyspal. Oči otvírám kolem půl osmé a uvítá mě zvuk kapek dopadající na stan. Vykouknu a venku zatím lehce prší. Natahuji ranní kolecko, co to dá, ale místo aby přestalo, tak déšť zesiluje. Nacvičím si tedy celkové balení se vším všudy uvnitř stanu, že jediné, co bude zbývat, bude stan samotný. Místy mám pocit, že nacvičuji jógu místo balení. Malý prostor je malý prostor. 😀

Technická poznámka: Omluvte sníženou kvalitu následujících fotek, počasí bylo dopoledne ostré. 😉

Vyrážím v 10 do deště a rychle ještě něco pofotím.

During rainy morning.

A pak přijde do strojovny chodící mašiny z mozkovny jednoduchý, ale nekompromisní rozkaz: Kupředu, plný výkon!!! 😀 Ve strojovně to lehce zašumí a pak se klikovka roztáčí na maximální otáčky. Je třeba zjistit, co z té mašiny vytáhnem, hej? 😀 Cíl je jasný: 7 mil vzdálený McDonald’s u Cajon pass. 😉 Další hodinu jedu na maximum, doslova projíždím skrz kapky deště a jsem v jakémsi uzavřeném módu. Pak déšť zmírní a přidá se silný vítr. Alespoň se trochu otevře prostor na hřebenu a já fotím okolí.

Photos on my way to Cajon pass.

Cesta se pak vine dolů k silnici Interstate 15. Déšť ustal a já díky silnému větru schnu. To je fajn, protože nechci do McDonaldu vejít jako čuně. 😉 Nakonec těch 7 mil a něco mám pod 2 hodiny. To by šlo. 2/3 zákazníků v Mekáči jsou hikeři. Překvapuje to někoho? Mě ne. 🙂 Ještě nikdy mi tak nechutnal burger v McDonaldu jako dneska. A hádám, že už ani nebude. 😂

Best burger in McDonald’s. 🙂

Nezdržuji se, najím se a vyrážím dál. Podcházím Interstate 15 tunelem a pak i železnici. Protože mám signál, tak chci nahodit další článek. No dneska to byl boj. I přes silný signál se mi nedařilo nahrát fotky. Tak jsem šel o kousek dál a opět zkusil něco nahrát. Takhle jsem to opakoval několikrát, až se mi to nějak podařilo. Pak pro změnu byl problém s článkem. Že já blbec nepoužil WiFi v Mekáči. Příště. 😉

Počasí se definitivně umoudřilo a je slunečno s větrem. Lehce nastoupám nějaké ty metry a nabídne se mi neskutečný výhled. Mám jako na dlani jednotlivé železnice. Vypadá to jako obrovský model vláčků s krajinou. Počkám si na nekonečný nákladní vlak (jezdí tady často) a fotím. Fakt paráda.

Stunning view at train.

Pak se dostanu na hřebenovku a pohltí mě dech beroucí okolí.

Amazing part of afternoon trail.

Stále kontroluji signál, protože mi chybí finální nahození článku na blog. Už to skoro vzdávám, když tu mám signál, a tak na 14. pokus to zkusím. Ani si nesudávám batoh. Tak jak jsem jen sednu a ťukám do mobilu. A zadařilo se. Díky. Problém je ale s vodou. Na to, jak je to tady zelené a živé, tak potok žádný. A tak jsem hodně rád za water cache (voda někým zadarmo dovezená na trail) na míli 347.

Water cache at mile 347.

Doplním zásoby vody a přes údolí se nořím do ohybu jednoho z protějších kopců. Je kolem 16:30 a já již uvažuji, kde budu spát. Jde o to, že cesta opět začíná šplhat v ostrém svahu, kde není šance na spaní. Pomalu se prokousávám nahoru a sleduji mapu a vrstevnice.

Last 2 miles were up, up and up. 😀

Pár z Jižní Afriky, který jsem potkal dole u water cache, zabírá pěkné místo v jednom ohybu. Pokračuji a těsně před míli 350 sejdu z trailu a doslova šplhám v ostrém svahu nahoru. Za chvilku jsem na vršku a mám místo na spaní!!! Když balíte ráno mokrý stan a přes den není šance ho usušit, tak večer pro velký úspěch stavíte mokrý stan. 😉 Rychle ho postavím, celý otevřu a díky větru začne schnout. Já se převleču do péřové bundy a je mi fajn teplo. Za cca 20 minut můžu vybalit, stan je v rámci možností suchý. Je cca 18:30 a já mám potřebu zavřít na chvilku oči. Proberu se po 3/4 hodince a vařím si večeři – bramborová kaše.

Dny jako ten dnešní mám rád, protože jsou intenzivní a zaryjou se pevně do paměti – dopoledne bojujete s deštěm, větrem, morálkou a odpoledne za odměnu dostanete senzační výhledy. 🙂

Dneska: 15 mil, total: 350 mil