11.7.2018 – den 5
Bubnující kapky mě nechají spát až do 7, ale pak se už musím vykopat ze spacáku, provést ranní rutinu – již to začínám provádět na autopilota – a kolem 9 vyrážím směr Highland – ta pravá divočina. 🙂 Ale nejprve posledních 10 km na asfaltu – cesta 848 – kolem jezera Mývant. Fouká, ale oproti posledním 2 dnům to je vánek=lambáda a nakonec je i slunečno. 🙂 Bohužel s asfaltem začnou řvát kyčle, koleno, kotníky, nárty, prostě skoro všechno. 🙂
Kolem poledne jsem u odbočky směrem Highland. Konečně! Dám si pauzu, pak míjím poslední farmy a již to valím směr jih. 🙂
A tady se mi po cca 3 km podaří neskutečně zakufrovat. Zcela jasná cesta, ale já vidím zelený kolík se žlutým vrchem + trochu vyježděnou cestu. Tak to se asi musím držet těch kolíků. Pokračuji tedy po kolíkách a než si to uvědomím, tak jsem mimo. Kolíky vidím jen sem tam a cesta je již úplně fuč. Dorazím k ohradě, obejdu ji a narazím na tohle.
Ok, tak tohle nebřebrodím. Jdu tedy kolem toho a v dálce vidím farmu a můstek. Paráda. Jdu uvnitř ohrady, je tam lepší cesta, ale jak jsem na dohled krav, tak se hodím za plot. Jen těsně u můstku je břeh utržený, musím to tedy vzít těsně u vody. Pak už zbývá jenom šup nahoru. Přitom se chytím drátu z toho plotu a až za cca 2 sekundy zjistím, že ten drát je pod „proudem“. A já si myslel, že to je adrenalin. 🙂 Rychle to pustím a po 4 vyšplhám nahoru. Farma má zavřeno, a tak valím k dalším farmám v dálce a uvidíme. Tam jsou již názvy farem a já dle mapy zjišťuji, že jsem hodně vpravo. Sakra, ale nevadí. V mapě nacházím další cestu a tou se dostanu na původní cestu. Jen tam je brodění řeky, ale to zatím neřeším. A tak to valím, za chvilku jdu podél řeky a pořád nikde nějaký brod. Za chvilku zmizla i cesta podél řeky a já to valím pořád dál. Pak si řeknu, že to již musím přebrodit, najdu místo, co vypadá nadějně a rozmýšlím, jak to rubnu. Nemám odvahu to jít bosky, protože to vypadá celkem silně a bude to cca po kolena. Vyhrnuji tedy kalhoty a hurá do řeky. Díky botám mám solidní stabilitu, ale o zábavu je i tak postaráno. Vody je místy i více než ke kolenům, a tak na druhém břehu mám mokré i kalhoty.
Je cca 4 odpoledne, celkem chladno a já se rychle převlékám do podvlíkaček a bermud. Boty pouze vyždímu a mokré znovu obouvám. Mokré kalhoty pověsím na batoh a valím dál. Neumím najít tu další cestu a tak se rozhodnu, že to vezmu uhlopříčkou k jedinému „kopci“ v okolí – hora Sellandafjall, kde se mají ty cesty setkat.
Nakonec nacházím cestu a ta mě dovede na tu úplně původní cestu, kterou jsem tam měl dojít. Ok, tak jsem si to trošku okořenil, ať není nuda. 🙂 Je cca 5 odpoledne a já jsem z toho krosu solidně vyždímaný. Navečer jdu kolem jednoho uměleckého díla v pustině. 🙂
Před půl šestou to balím a čeká mě tradiční večerní kolečko – večeře, deník, naplánování zítřejší cesty a povinná dávka Voltarenu pro nohy + případně další „operace“ na nohou. 🙂
Dnes 32 km, celkem 163 km
12.7.2017 – den 6
Budíček v 6:15 a čeká mě ranní kolečko. Díky větru během noci mám boty suché. Paráda. Horší to je s kalhotami a návleky, ty jsou pořád vlhké a venku zatím nic moc teplo. Nahodím to na sebe, pobalím se a díky lehkému větru jsou kalhoty za hodinku taky suché. Tak přece jenom ten vítr na něco je. 🙂
Po cca 2 hodinách brodím, dobírám vodu. Pak zařadím vyšší rychlostní stupeň a valím to směr chata Botni. Tady to již opravdu je to pravé vnitrozemí. Krajina celá zhnědla a v dálce se tyčí jednotlivé vulkány či hory. Počasí je parádní, jdu do trika. A tu vkráčím do oblasti Ódáðahraun, což je největší lávové pole na Islandu. V lávovém poli potkávám první auto 4×4, jiné si tady neškrtne. Značení je zatím ok, takže to jde.
Najednou mě čeká menší zelený úsek a tak si dávám pauzu. A tu mě míjí běžec. V šoku ze mě vypadne pouze: „Hello.“ a nechápu. Tohle je trochu jiná liga. 🙂
Jdu dál, ale pravé koleno se pořád hlasitě ozývá. Opět nastupuji do lávového pole, ale borec nikde. Viditelnost je luxus, tak to fakt nechápu. Buď měl borec prsten od Arabely (blbost) nebo to je masakr střela, co to valil, co to dalo (ano, tohle je správně). Před Botni mě míjí další běžec. To se už ani nesnažím pochopit, kdy a odkud dneska startoval, když na zádech má pouze vodu.
U Botni jsem v 13:40. Počítal jsem, že tam budu dříve, ale koleno fakt dává zabrat. A tak Volataren nastupuje i na denní šichtu. Doposud to byla jenom noční dvanáctka. 🙂 Botni je chata uprostřed ničeho a již mnoho hikerů bylo za ni rádo, když počasí ukázalo svoji sílu. Já mám štěstí, že je slunečno a tak fičím dále.
Tady je cesta pro auta zakázaná a tak to taky tak vypadá. Kolíky zmizely a já se orientuji pouze podle stop v lávovém prachu a sem tam se vynoří původní cesta. Tady nesmím udělat chybu. Místy to je fakt naprosto stejné na všechny strany. Snažím se hledat kamenné věže, ale v tom lávovém poli vše vypadá jako kamenná věž. 🙂 Neumím si představit tohle jít za deště či v mlze. Podle mě to nejde.
Po cca hodce se to zlepší a již nemusím kontrolovat každý krok. Pak potkám skupinu mladých s průvodci. S jedním se dám do řeči a zjišťuji, že to jsou Angláni a jsou na 3-týdenní expedici. Průvodce je původem z Řecka. Chvilku poklábosíme, a když se loučíme, tak mládež ještě vyzvídá, zda vím výsledky MS ve fotbalu. Taky bych to rád věděl, odpovídám. 🙂 Jedna věc je nyní jistá – již nehrozí, že bych ztratil cestu. Stádo mladých luxusně vyznačilo, kudy to mám valit dál. 🙂
Final část je již opět povolená pro auta a tak jdu po vyjeté „cestě“. K večeru je koleno unavené samo ze sebe a přestalo bolet. 🙂 Zabalím to v 6:30 u potoka a mám luxus západ. Teda západ, ten je až kolem 23:30. 🙂
Dnešek byl opravdu luxus – počasí parádní, konečně bez aut, hromady lidí, všude kolem pustina, prostě takhle jsem si to maloval.
Dnes 32 km, celkem 195 km
13.7.2017 – den 7
Vzpomínáte, jak jsem psal, že včerejšek byl luxus. Tak dneska se Island rozhodl mi ukázat, že dokáže být i ostrý. 🙂 Ale nepředbíhejme. Ráno to ještě vypadá, že bude další fajn den. Je sice lehce zataženo, ale nefouká. Jsem u potoka = > vyhecuji se a v ledové vodě se umyju do půl těla.
Vyrazím a za půl hodky jsem u další chaty Dyngjufell.
Tady beru vodu z potoka, která je silně znečištěna lávovým prachem, takže ji nejprve „filtruji“ přes kapesník. Již při filtrování vody začíná pršet. A to je začátek. Nahazuji na sebe pláštěnku a valím nahoru. Míjím odbočku na Askju. Tohle bohužel neklapne, tak příště.
Déšť sice není mega drsný, ale je vytrvalý a tak to bude po zbytek dne. Valím to tedy, co to dá, a říkám si, že si dám pauzu, až budu mít fakt hlad, protože když se zastavím, tak mi začne být za chvilku zima. A taky dejte si pauzu na jídlo uprostřed ničeho, kde se nemáte kde skrýt. Valím to oblastí Dyngjufjalladalur a do toho začne foukat a tak je o zábavu postaráno.
Déšť zesiluje a já si musím dát pauzu, abych do sebe něco hodil a oblékl nepromokavé kalhoty. Zjišťuji, že je půl druhé!!! Masakr. Rychle do sebe dostanu protein tyčku a trochu vody – té mám mimochodem všude kolem dost. 🙂 Podle nedaleké hory Kattbekingur zjišťuji, kde jsem. Za chvilku se napojím a na F cestu – F 910. Tou dobou koleno dává opět zabrat a tak se ho snažím odlehčovat pomocí hůlek, ale protože zcela jinak našlapuji na nohu = zapojuji jiné svaly, které na to nejsou zvyklé a začíná mě solidně bolet pravý nárt a kotník. Poslední 2 hodinky jdu na autopilota. Tady si sahám do rezerv, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám.
Je 16:15 a já již nemám sílu jít dál. Balím to u Dyngjufjoll Ytri a uvažuji, jak budu v tom solidním dešti stavět stan, abych ho neměl mokrý. Nakonec se vykašlu na nějaké fígle a prostě ten stan co nejrychleji postavím a hotovo dvacet. Při stavění zjišťuji, že mám solidně mokré a studené ruce a tak to nejde, jak si představuji, ale nakonec stan stojí. Pak hodím tradičně batoh a sebe do stanu a již vím, že budu ok. Pro zajištění tepelného komfortu se hned ze všeho vysvlíkám, nahazuji na sebe péřovku a šup do spacáku. Vyčerpáním na hodinu usínám. Pak se proberu, vařím si jídlo a měřím si, kolik zbývá km do Landmannalaugar, kde musím být 18.7. večer v ideálním případě. Je to pořád více jak 190 km!!! A to byl jen na hrubo měřený odhad, takže to bude 100% více. Tak tohle nevypadá dobře. Jak jsem včera měl luxus pocit, že to půjde, tak dneska je nálada na bodu mrazu a já netuším, co bude zítra. Na dalších 5 dní připadá minimálně v průměru 38 km na den. Ustřihnu si provázek o délce 38 cm (mám podrobné mapy 1cm=1 km) a pomocí provázku si v mapách značím, jak bych měl další dny docházet. Je cca 7 večer a venku kapky pořád nekompromisně bubnují na stan a ne a ne přestat.
Dnes 31 km, celkem 226 km
14.7.2018 – den 8
Ráno mě uvítá mlhavo, ale je po dešti. Paráda. Jako každý den jdu za stan na WC a tu vidím, že cca 300 m ode mě kempuje auto se stanem. Tak dneska to nebude takový privat. 🙂
Jdu tedy z jejich pohledu za stan a tu po cestě projíždějí 2 auta. Jsem opravdu v pustině a je 7 ráno? Nebo je za rohem Kaufland? 🙂 Nechám je projet a pak mám konečně klid. 🙂 Po klasickém ranním kolečku vyrážím, a když míjím zaparkované auto, tak se dám do řeči s borcem a dozvídám se, že jsou 2, z Holandska a letos mapují terén na příští rok, kdy chtějí udělat expedici pro skupinu. Počasí začíná být opět slunečné + vítr. Sakra rozdíl proti včerejšku. A tohle je přesně, co potřebuji na mokré věci.
Po 3 hodinách po F910 docházím k brodu, nabírám vodu a za chvilku mě míjejí Holanďani v autě. Znovu se zdravíme, lehce pokecáme a pak každý valíme svým stylem – oni autem a já po svých. 🙂 Během dne potkávám spoustu aut. Krajina je stejná a tak ukrajuji jednotlivé km, co to dá.
Po poledni mě dojede auto, zastaví a začnou na mě mluvit. V první chvíli vidím nějaké uniformy a tak si myslím, že to je záchranný tým, co operuje ve vnitrozemí. A tu si všimnu, že to je policie!!! Jsme uprostřed ničeho, již šlapu 4. den v Highland a potkám policii. A tak aniž si to uvědomím, tak mi z pusy vyklouzne: „Jste se ztratili?“ Ve vteřině si uvědomím, komu a co jsem řekl. Ups. Ale islandská policie to vzala s úsměvem. A tu mi říkají, že jsem spal tam a tam a já nechápu. Rozumím jim, ale nechápu, jak to ví. A tu se dozvídám, že mají 24 hodinovou šichtu a dokola jezdí jednu trasu a monitorují veškerý pohyb i tady uprostřed ničeho. Je fajn pocit vědět, že tady někdo takový je. Ptají se, zda potřebuji vodu či někam odvést. Říkám: „Vodu mám a můj cíl je šlapat směr jih, co to půjde.“ Policista zvedá palec a s parťačkou mi přejí Good luck. Loučíme se a já pokračuji dál.
K večeru jsem zasekaný v lávovém poli, kde se nedá stanovat a tak se musím tím peklem prokousat. Dám si limit – buď dorazím k vodě nebo to zabalím v 7 večer. Nakonec voda vyhrála o 8 minut. 🙂 Byl to náročný den, ale změnil jsem chůzi – hůlky šly na batoh a já se snažil opět chodit „normálně“, abych se zbavil bolesti v nártu ze „špatné“ chůze. A ono to dneska nějak fungovalo. Zaklepat. Večer ale samozřejmě všechno mažu Voltarenem. Bez něho nevím, jak bych to dával. Best friend ever. 🙂 Nenechte se zmást celkovými km za dnešek. Ten původní průměr na den byl opravdu odhad, takže i když to vypadá, že jsem si dokonce něco nadešel navíc, tak jsem byl pořád pozadu.
Dnes 42 km, celkem 268 km
15.7.2018 – den 9
Ráno obloha ukazuje, že dneska by to šlo.
Kopnu do vrtule a ukusuji další km na F 910, které musím dneska zvládnout. Plán je bohužel neúprosný. Dopoledne potkávám prvního cyklistu tady v pustině. Tohle je již jiná cyklistika. Jak to valím do kopce, tak si říkám, že tady bych to kolo tlačit nechtěl. Samozřejmě z kopce dolů bych si ho půjčil. 😉
Opět začne zlobit koleno – vypadá to, že se toho jen tak nezbavím. V pustině narážím na křižovatku, takže je povinné focení.
Před obědem mě tady uprostřed ničeho začnou otravovat mušky!!! Cože, tady? Chvilku s tím bojuji, ale pak opět nasazuji síťku a je klid. Ale výraz na fotce jasně říká, co si o tom myslím. 🙂
Kolem poledne jdu dokonce do trika, jak je krásně. Odpoledne mě podle mapy čekalo pár brodů a bohužel jsem to musel brát v botech, abych měl jistotu= pak jsem musel fičet v mokrých botech dál. Vždy, když boty trošku uschly, tak mě čekal další brod. 🙂
Odpoledne vidím kousek od cesty odpočívat 2 hikery. Ti mě pak doženou u rozcestí F910 a F26, kde je brod. Dozvídám se, že jsou opět z Holandska a valí to od nejsevernějšího majáku na ten nejjižnější. Tohle jsem taky zvažoval, ale počet volných dnů rozhodl, jak bude trasa vypadat. Taky na to měli podstatně více času. Jsem rád, že tento brod přecházím v jejich společnosti, protože byl místy celkem silný, i když byl jen pod kolena.
A tu se oblíkáme a zrovna projíždí auto. Sakriš, 5 minut a projeli bysme to suchou nohou. Valíme to směr chata Nýidalur. Před ní nás čeká další brod. Já opět namočím skoro suché boty, ale jinak to nejde. Alespoň není zima. A v tomto brodu se borcům podařilo utopit auto, takže měli o zábavu postaráno.
Na chatě dobírám vodu, poklábosím s paní správcovou, pozjišťuji předpověď a jedu dál. Hoši již zůstávají u chaty. Čeká mě další brod, ale tady mám štěstí a bere mě islandská rodinka. Paráda – jsem opravdu nadšený, že jsem navečer nemusel do vody.
Jak pravila mapa, čekal mě ještě jeden brod, ale ten byl již v poho. Za brodem to kolem 7 večer zakotvím. Co se týká brodění, tak tohle budu muset na další akci promyslet, protože v mokrých botách se moc dobře nechodí a brodit boso je o držku.
Dnes 39 km, celkem 307 km
16.7.2018 – den 10
V noci pršelo, ale k ránu je již pouze větrno, ale celkem kosa. Vyrážím v 8:20, ode dneška to povalím po F26 a utíkám před slibovaným deštěm, který má dopoledne přijít. Nakonec mě ale déšť dohoní a je i celkem zima, takže pauzy jsou minimální.
Opět bolí koleno, i když už dostává dávku Voltarenu i přes den – tak tohle není dobrý. Krajina je dnes více méně stejná a tak to valím směr jih. Odpoledne je po dešti, ale dle mapy km neutíkají, jak jsem si představoval. Kolem 3 opět další déšť, tentokrát silnější a já vytahuji pláštěnku, ale během hodinky ji mám na cucky. Je zima a tak nezastavuj a tlačím to dál. Kolem půl šesté už si musím dát pauzu, déšť nedéšť.
Koukám do mapy a říkám si, že tak do hodiny bych mohl být tam, kde plánuji. Ale cesta si se mnou začne hrát na schovávanou. Vylezu na horizont a je tam další zatáčka s horizontem. Když se to opakuje poněkolikáté, tak mě takhle hra přestává bavit. 🙂 Nakonec po cca hodině a čtvrť na autopilota dorazím k poslednímu brodu – řeka Svartá. Za ním to mám v plánu zabalit. Nemám sílu ani chuť se seblíkat a připravovat na brodění a tak to vezmu středem, jak jsem. Stejně jsem potřeboval umýt nepromokavé kalhoty. 🙂 Nakonec to nebyla tak hrozné, boty to skoro vydržely. Najdu si krásný plácek u vody a rychle šéfuji večerní kolečko. Bohužel na pravé noze mám obrovský puchýř, který sice vůbec nebolí a je probodnut, takže přebytečná voda má kam jít, ale volná kůže z puchýře se mi začíná „přehrnovat“ a hrozí, že budu mít puchýř pod puchýřem. Je třeba s tím něco udělat. Rozhoduji se, že ho na šířku prostřihnu a kousek volné kůže odstřihnu, aby se volná kůže nepřekrývala. Až sem vše klaplo podle plánu. Pak ale zjišťuji, že mám celkem otevřenou ránu a hrozí, že se mi tam něco dostane. Beru tedy lahvičku s dezinfekcí, nohu vystrčím ze stanu a natvrdo to tam naleju. Řvu, držím si nohu za kotník a řvu. Tak tohle je síla. Po 5 minutách si to namažu hojící mastí a zalepuji si to. Nohu cítím ještě dobré 2 hodky a netuším, co bude zítra.
Dnes 36 km, celkem 343 km
17.7.2018 – den 11
První, co řeším je noha. Vypadá to, že to bude ok. Lehce našlapuji a nebolí to. Uff, tak tohle vypadá dobře. Okolí, kde jsem stanoval je luxus.
Chvilku jsem ještě v mikině, ale pak už je na triko a kolem neskutečné výhledy. Tak dneska si to fakt užívám. Již v podedne dnešní den nazývám: Islandská hřebenovka, i když nic takového není. 🙂
Během cesty potkávám 2 páry cyklistů, 2 terénní autobusy, kde jsem zahlídl borce, kteří v tom buse spali!!! Tož co, tohle je přece jenom Highland na Islandu a je krásně slunečno. 🙂 A docela spoustu aut, protože jsem již na F26, což je taková „dálnice“ v Highland. Odpoledne se nese ve stejném duchu, takže fakt paráda. A nohy dneska ani nemukly.
K večeru potkávám prvního motocyklistu v divočině a borec mi říká: „ Ale nejbližší město je 70 km daleko!!!“ A já: „Ok.“ A on znovu: „70!!!“ a prsten mi ukazuje 7 a 0. A já: „Já vím.“ A on: „Blázen.“ a směje se. Popřejem si good luck a fičíme každý dál. Dneska opravdu luxus den, balím to v 7 nedaleko jezera Þórisvatn– největší jezero na Islandu, které zatím nevidím. Podle mapy zjišťuji, že jsem od Landmannalaugar nějakých cca 45 km, tak uvidíme, co našlapeme zítra.
Dnes 37 km, celkem 380 km
18.7.2018 – den 12
Je lehce zataženo, ale viditelnost je dobrá.
Rozjedu to tedy, protože se chci dostat co nejblíže k Landmannalaugar. Ale začne mě zlobit pravý nárt. Po 3 hodkách mám pauzu a to je již solidně slunečno. Tlačím to dál a míjí spoustu jezer – dnešek jsem nazval Den jezer – Þórisvatn, Krókslón, Hrauneyjalón. Míjím i vodní elektrárny a to je již známka toho, že se blížím do civilizace.
Odpoledne mě čeká cca 6 km v lávovém poli a za ním mám v plánu dobrat vodu. Člově si řekne 6 km, to bude v poho, ale bylo to pekelných 6 km. Začaly mě bolet kyčle (kladu si otázku, co mě teda ještě dosud nebolelo 🙂 ) a tak každý krok stál za to. Dochází mi voda, morálka, prostě všechno. Míjím dalšího hikera, ale nechci se zastavovat, protože bych to už nemusel roztlačit. I on vypadá, že se nechce zastavovat, a tak se jen lehce pozdravíme a valíme dál. Po 1:45 to dorvu k vodě. Paráda. Tam si dávám pořádnou pauzu, filtruji vodu a nabírám plných 2,5 l, co potřebuji se vším všudy na večer, ráno a něco na dopoledne na pití.
Je cca 5 hodin, takže si zakážu přemýšlet o tom, že to zabalím. Ale kyčle stále bolí – netuším, co dělám blbě. Centrála mozku si je vědoma, že nyní nemůže vyslat jeden jediný chybný příkaz. Mám vodu, jsem unavený, takže stačí pouhý náznak, já všechno pouštím a začínám stavět stan. 🙂 A tak si dávám úkol dojít tam a tam. A jak tam dojdu, tak další úkol dojít tam a tam. Tímhle jednoduchým systémem se prokousávám terénem, který se po skoro 8 dnech razantně změnil. Je tu tráva, mechy, prostě zeleno. 🙂
Nakonec to zabalím u jezera Frostastaðavatn a je 8:20 večer.
Tak dneska to byla poctivá 12-ti hodinová chůze s mini přestávkami. Dle mapy zjišťuji, že jsem pouze cca 4-5 km od kempu, takže jsem spokojen. Stan stavím za mírného deště, takže jsem skončil právě včas.
Dnes 40 km, celkem 420 km