25.1.2016
Protože jsem včera večer narychlo změnil svoje plány, tak mě dopoledne čekalo spousta zařizování. Nejprve je v plánu vybrat peníze, ale bankáče nefungují a to jsem zkusil 3 banky. Uvažuji, co dál. Rozhoduji se vyřídit to, co jde – povolení na trek, nákup plynové bomby a jídla na trek – zde to risknu s bankovní kartou a karta jede. Takže problém není s kartou – dobré vědět. 🙂 Fičím na hostel a tam poprosím na recepci, ať napíšou na lístek ve španělštině, že chci v obchodě při platbě dostat i nějakou hotovost. Vycházím z hostelu a zastaví mě holčina, že slyšela, co řeším. Doporučuje mi, ať ty bankáče zkusím ještě jednou, že po víkendu jsou většinou prázdné, proto nejedou. Dám tomu teda ještě jednu šanci a ono to najednou fakt jede. 🙂 Paráda. V mezidobě, kdy jsem pobíhal po městě, jsem si ještě zjistil cenu lístku do Puerto Natales. S vybranými penězi jsem naklusal do agentury a koupil lístek. Ok, vypadá to, že konečně můžu vyrazit. Vracím se do hostelu, vyzvednu si velký batoh a nechám si zavolat taxíka, který mě vezme na začátek treku. A to máme již 13:15. Víc než celé dopoledne jsem strávil zařizováním pár věcí – vítejte v Jižní Americe. 🙂 Trek má být dobře značen, jen je trošku problém najít začátek. Vydám se jinou cestou a po cca půl hodince se vracím.
Na 2. pokus to již klapne, ale začátek treku byl opravdu slušně schovaný. Rvu to do kopce a začínám cítit jak záda, tak nohy – přece jenom na zádech mi visí slušně těžký bágl. 🙂 Vypadá to, že jsem slušně vyšel z formy – to bude díky Vánocům. Teda spíš díky těm plným stolům dobrot. 🙂 Cesta vede přes spoustu řek či bahna, takže je o zábavu postaráno.
Dokonce v jednom místě cesta vedla přímo „do“ bobří hráze, takže jsem to musel solidně obcházet za hrází, bo bobr se fakt činil. 🙂
Finální část byl slušný trhák, ale nějak jsem se tam dotlačil. Pak mě čekal již pohodový 1,5 km k laguně, kde přenocuji.
Tam již stanují 2 kluci – jeden pak za mnou přijde a chvilku kecáme. Byl to Dimitri, původem Rus, nyní Izrael. Jak zjistil, že jsem z ČR, tak hned, že jeho nej hráč je Patrik Eliáš. 🙂 Večer je celkem slušná zima, tak rychle uvařím a fičím spát.
26.1.2016
Ráno rychle snídaně, protože byla celkem slušná kosa a v 10 vyrážím směr pass. Čeká mě slušný stoupák, ale já si to zkušeně valím na pohodu nahoru, takže nakonec to není tak hrozné. Za passem fičím po vrstevnici a kochám se obrovským údolím, které se táhne zpět do Ushuaia.
Pak slezu dolů na dno údolí a čeká mě neředěné peklo. Prokousávám se lesem, kde jsou hromady spadlých kmenů, které nikdo neprořezal. Takže to je jednou přes kmen, jednou pod ním a jednou pro velký úspěch mezi nimi. A když máte na zádech celkem velký bágl, tak se co chvilku za něco chytíte a slušně vás to rozhodí na rovnováze. Rychlost chůze byla 0,0 nic km/h, ale nakonec jsem se přes to peklo prokousal. 🙂 Na konci treku mě uvítá oplocený soukromý pozemek, přesně jak psal průvodce. Protáhnu skrz malou díru v plotě batoh, pak prolezu já a uvítá mě 5 psů, kteří dávají jasně najevo, kdo je tady pánem. Protože nikde nikdo, tak rychle prohodím dírou bágl zpátky, a pak prohodím skrz díru i sebe. 🙂 Poučení – příště nejprve zkontrolovat situaci za plotem bez báglu. Byl to celkem mazec prohazovat ten bágl, pak sebe a stále mít za sebou 5 štěkajících psů. 🙂 Najdu teda jinou cestu, jak se dotlačit do Ushuaia.
Nakonec to dotáhnu až k hostelu kolem 16:30, ale mám toho plný brejle. Záda bolí, nohy bolí, ale stálo to za to. 🙂 Během večeře vidím skupinku Korejců, jak si i tady dopřávají svojí oblíbenou korejskou BBQ (opékačka). Než jdu spát, tak ještě ze mě na pokoji tahají rozumy 2 Izraelci, kteří zrovna dorazili.