17.-19.3.2012 – Ráno nás opět uvítalo mega hnusné počasí, takže jsme měli všechno celkem mokré, protože během noci začala slušná sprcha, která s kratičkými přestávkami trvala celé dopoledne. Měli jsme v plánu zajet do Townsville, ale kvůli počasí jsme se rozhodli, že již dnes vyrazíme směr Outback – tzv. srdce Austrálie, takže jsme dnešek opět strávili v autě s pauzou na nákup. Nakonec jsme skončili cca 200 km od Townsville na rest area.
A byl před námi mega přejezd. Měli jsme v plánu ujet cca 1000 km, což se nakonec podařilo. Hned po snídani teda vyrážíme po A6 směr nitro Austrálie.
Jsem velice překvapen, že stále vidím stromy a spoustu zelené barvy, protože jsem se připravoval na to, že to bude jen červená poušť a nic kolem. Po cca 3 hodinách se střídám s Jirkou v řízení a konečně se mi podaří ulovit značku s klokanem a pod ním celkem velké číslo v KM. 🙂
A taky si konečně vyfotíme slavné Road train, což jsou typické australské kamióny, které můžou být až 53 metrů dlouhé. Fakt sakra dlouhé káry. 🙂
Během cesty se krajina pomaličku začala měnit, ubývalo stromů, přibývalo keřů a sem tam byla cesta rovná do nekonečna. Ale protože tady jsou cesty sem tam opravdu dlouho rovné, sloupy elektrického vedení od sebe cca 400-500 metrů, tak i při rychlosti 110 km/h máte pocit, že jedete tak 30. 🙂 Jsou to opravdu obrovské vzdálenosti mezi jednotlivými městy či vesničkami, kdy vidíte pouze stromky či keře, rovinu a nic jiného.
Kolem 4 odpoledne jsme dorazili do Mout Isla, kde si dáme výhled na město, který nám ukáže mega důl za městem, který celkem hyzdí danou oblast. Znovu tankujeme, nakoupíme, opět výměna řidičů a jedeme dál. Nakonec dorazíme na hranici Severního teritoria – další stát Austrálie a k večeru dorazíme na rest areu, která je vzdálena cca 200 km od Mout Isla. Stany stavíme na štěrku, protože v buši to nejde a tak nám „kolega“ od vedle půjčuje kladivo, ať se nám podaří ukotvit stany, protože celkem slušně foukalo.
Ráno jsme stávali už po šesté, protože jsme chtěli kvůli světlu co nejdřív vyrazit. Jde o to, že v Outbacku se nedoporučuje jezdit za tmy, protože to je největší aktivita zvířat na cestách. A proto taky slavné Road Trainy mají na přední masce pořádnou mříž, která je ochrání při střetu se zvířetem. Takže jsme vyrazili po sedmé na další dlouhouuu pouť australským Outbackem. Krajina je pořád stejná, všude červená zemina, stromky či keříky a pořád ještě spoustu zeleně. Sakriš. Kde je ta pravá poušť. 🙂
Ještě dopoledne jsme stihli jednu „zajímavou“ věc, kterou je třeba si v Outbacku hlídat 2x. Špatně se propočítal benzín a tak nám uprostřed ničeho došel. Jj, je to tak, prostě konec. Potlačili jsme auto na kraj cesty a čekali. No měli jsme víc štěstí než rozumu, protože během 10 minut nám zastavuje auto, které má dokonce benzín v kanystru, takže problém je bleskově vyřešen. Zaplatíme jim 20 dolarů za cca 10l a jsme opravdu rádi, že to takhle klaplo.
Na nejbližší benzince dotankujeme jen lehce, protože benzín byl drahý a fičíme do Tennack Creek, kde dotankujeme do plna a fičíme směr Alice Spring. Když člověk projíždí Outbackem, tak si uvědomí, jak je to ohromná a rozlehlá oblast, která je pořád stejná. Mezi městečky či jen takovými body u silnice, které tvoří pár baráčků a někdy i pumpa, jsou obrovské vzdálenosti – 150-200km. Musím uznat, že jsem čekal, že kolem Tennack Creek už to bude jenom poušť bez jakékoliv vegetace, ale i tak je to prostě parádní. K večeru odbočujeme z hlavní cesty Stuart Highway a už nás čeká poslední etapa dnešního mega přejezdu, který nakonec čítal 1200 km. Včera jsem se vsadil s Jirkou, že Uluru bude vidět z dálky 100 km. Do mapy jsme nakreslili oblouk značící 100 km a já doufal, že Uluru spatřím před obloukem v mapě. Bohužel se mnou krajina nespolupracovala, nenašel jsem jediný bod, odkud by bylo vidět dál a tak Jirka vyhrál pivo. 🙂 Nakonec jsme se dostali na viditelnost Uluru a stihli západ slunce vedle Uluru. No co vám budu psát. Je to prostě boží. Opravdu mazec a to jsem to viděl zatím jenom z velké dálky.
Po západu jsme zůstali na odpočívadle a těšili se na další den.