5.9.2015
Vstávám na pohodu, protože nevím, jak to půjde s vyřízením Japan rail passem, takže jsem si odjezd vlaku zjišťoval až po 10 ráno. Přijedu na tokijské hlavní nádraží a najdu přepážku, kde mi za chvilku bez problémů vystaví pass a je hotovo. Díky passu nebudu muset následujících 21 dní kupovat jízdenky na vlak, bude stačit pouze ukázat pass při vstupu na nádraží. Jedna technická – poukaz na pass lze koupit pouze mimo Japonsko, takže je třeba si to zařídit před odletem do Japonska. V Japonsku to nemáte šanci koupit, tam pouze vyměníte poukaz za pass. Samotné nástupiště jsou promakané do detailu – na zemi jsou nakreslené „vstupy“ do vlaku a odsuď vede pruh, který se pak zatáčí. No a lidi vzorně stojí na těch pásech, takže při nástupu a výstupu vše klape na jedničku, nikdo nikomu nevadí. Dále tam jsou napsány čísla vagónů, takže přesně víte, kde máte stát.
Další perlička je úklid rychlovlaku před jízdou. Když vlak dojíždí do cílové stanice, tak na nástupišti stojí 2-3 borci u místa, kde budou dveře. Nejprve všechny vystupující pozdraví = takže se v jednom kuse uklánění. Pak naběhnou do vagónu a to vám je kotel. Jeden začíná otáčet sedadla do směru jízdy, další sbírá látky, co máte za hlavou na sedadle, třetí sbírá hrubý bordel, za ním ten první zametá, mezitím další dává nové kusy látek na sedadla a za ním borec č. 3 vše srovnává, přeleští okna a vše dopiluje. Do 10 minut vše hotovo a na vás čeká luxusně připravený vagón! Klobouk dolů. Odjezd samozřejmě na minutu přesně, a pak se to rozjelo. Ale žádné tdm, tdm, tdm jako u nás, ale sviští to jedna radost kolem 300 km/h. První přestup jsem měl za skoro 3 hodiny a můžu vám potvrdit, že si lze podle Shinkansenů seřizovat hodinky. Na minutu přesně! Ani zastávku nemusíte kontrolovat, protože je vše, jak má být. 🙂 Přešel jsem na další nástupiště a čekal cca 30 minut na další vlak do Hiroshimy. Po další 1,5 hodině jsem byl v Hiroshimě . Čistý čas jízdy 4,5 hodiny a ujeto 894 km. Slušné, že? 🙂 Z Hiroshimy jsem vzal „místní“ vlak a dorazil do Miyajima, kde jsem měl ubytko. Sice cesta utekla jak voda – četl jsem si knížku, ale i tak jsem byl celkem unavený a než jsem se zabydlel, tak bylo 5 odpoledne, tak jsem se šel jen lehce projít a nakoupit. A to tak jdu kolem holiče a říkám si: „Ty jo, měl bych se nechat ostříhat, tak to pojďme zkusit tady.“ Vstoupím dovnitř, pozdravím japonsky, a pak hnedka řeknu: „English?“ Borec: „No.“ Ale oběma nám bylo jasné, že jsem si nepřišel vybírat novou telku, takže když jsem mu ukázal na vlasy a dvakrát střihnul prsty, tak borec pokýval hlavou. 🙂 Usadil mě a do ruky mi naservíroval časák s aktuálními trendy v účesech v Japonsku. Tak listuji, až najdu něco, co se lehce blíží mojí představě a zabodnu tam prst. Borec pokývá hlavou, řekne OK a pustí se do toho. Nakonec pár slovíček anglicky umí, takže byla spokojenost na obou stranách. Cena byla rovných 2 000 jenů, což je cca 400 Kč. Pak jsem dokončil obchůzku, lehce skouknout okolí, nakoupil něco na večeři a nehrotil to. Ono je celkem mazec, že tady slunce zapadá již kolem půl sedmé, takže v 7 je tma, jak jsem již psal.
6.9.2015
Ráno mě uvítá solidní déšť, a tak uvažuji, jak to dneska vykoumám. Měl jsem v plánu dopoledne Hiroshimu a odpoledne Miyajima (Itsukushima ostrov) se slavnou bránou Torii a „plovoucí“ svatyní Itsukushima, ale počasí bylo podle všeho proti. Chvilku jsem teda byl na hostelu, ale pak jsem si řekl, že teda udělám aspoň Hiroshimu a uvidíme, co dál. Jedu teda vlakem do Hiroshimy – je to jen 30 minut – a hledám spojení busem k Atomic Dome – jedna z mála budov, která vydržela stát po výbuchu bomby. A teď lehce odbočím. Že Japonci čtou knížky ze shora dolů a zprava doleva jsem věděl. Že jezdí a chodí vlevo jsem měl vědět, ale nevěděl jsem. Ale že budu nastupovat do autobusu zadními dveřmi a vystupovat předními a zároveň platit, tak to jsem fakt nevěděl a hlavně nečekal. 🙂 Trochu nechápu, jak borec může vědět, kdo kdy nastoupil a kde vystupuje, ale to jsem neřešil. Při výstupu jsem měl v ruce spoustu drobných, takže pan řidič ochotně vybral požadovanou sumu a já v klidu vystoupil. Samotný Atomic Dome – Památník míru je všeříkající memento výbuchu atomové bomby. Stavbu mimochodem navrhl a postavil československý architekt Jan Letzel. Pořád samozřejmě pršelo, ale i tak jsem si prošel přilehlý park, kde jsou další památníky – pro děti, které zemřely při výbuchu a po něm, za všechny zemřelé, atd.
Pak jsem šel do muzea a tam vás to rozebere na kusy. Vidět maketu města po výbuchu, kdy v okruhu 2km od epicentra bylo skoro vše doslova srovnáno se zemí a spáleno, je opravdu něco šíleného. A to nemluvím o fotkách lidí, dětí, staveb či skutečných věcí v muzeu – roztavené či spálené. Je to opravdu hodně emociální, ale je důležité, aby to další generace viděly a uvědomily si, co se stalo.
Po muzeu jsem se rozhodl, že to nebudu hrotit a zůstanu tady o jednu noc déle a Miyajimu si udělám zítra. Počasí se umoudřilo, a tak jsem vyrazil směr centrum. A za první zatáčkou narazím na restauraci, která připravuje známe jídlo z Hiroshimy – Okonomiyaki. Fronta až ven (čekačka byla kolem 50 minut) znamenala jediné – že to bude stát za to. 🙂 Nakonec jsem seděl přímo naproti kuchařům, takže jsem viděl, jak kuchaři jídlo přímo před vámi připravují. Jedná se o jakousi dvojitou placku – jedna z těsta, druhá z vajíčka a uvnitř je hlavně nakrouhané zelí a nudle. K tomu jsou další přísady podle výběru. Já si k tomu dal i saké (japonský drink z rýže) a bylo to luxusní. Dostal jsem i špachtli, protože placka pořád leží na horkém plechu před vámi a vy si to postupně krájíte a nabíráte. Luxus zážitek – jak pro oči, tak hlavně pro chuťové pohárky. 🙂
Pak jsem na pohodu procházel centrem a tlačil se směrem k nádraží.
Na hostel jsem dorazil po čtvrté, tak jsem si řekl, že se trajektem projedu na ostrov – jen tak cvičně, protože jsem si v hostelu domluvil další noc a ostrov plánuji na zítřek. Brána i klášter leží u vnitrozemního moře, takže je důležité sledovat odliv a příliv. Já tam dorazil, kdy byl plný příliv, takže vše vypadalo parádně. Lehce jsem si to prošel, a pak fičel na hostel.
7.9.2015
Dnes mě uvítalo krásné počasí, takže jsem v půl desáté vyrazil směr ostrov. Tentokrát byl plný odliv, takže se mi naskytl pohled na bránu Torii, jak se tyčí ze země. To znamenalo, že jsem se prošel jako všichni ostatní až k bráně a je fakt masakriálně obrovská.
Pak jsem hledal buddhistický chrám, který je lehce schován, takže jsem se najednou dostal do luxusní oázy klidu. Pouze pár lidí kolem. Když to srovnám s těmi davy dole, tak solidní rozdíl. Celý komplex je plný chrámů, budov, oltářů, soch Buddhů a spoustu dalšího. A vše zasazené mezi stromy, kytky, bonsaje, atd. Opravdu krásné místo.
Pak jsem si říkal, že bych se prošel někam nahoru a uvidíme, co z toho bude. Našel jsem nějakou cestu, dokonce značenou, a tak jsem se vydal nahoru.
Na vrcholu mě čekal výhled na všechny strany, takže jsem viděl, jak je Japonsko hornaté a tvoří ho spousta ostrovů. Jen tam byla jedna maličkost. Skoro na vrchol jezdí něco jako lanovka, takže i tam mě čekaly davy. 🙂
Zpátky jsem si vybral jinou cestu, ať vidím další část ostrova. Celá „túra“ nakonec byla kolem 6 km.
A máme tady soutěžní otázku: Co jsem si objednal na oběd? Jako nápovědu přikládám účet. 😉
Tak co, už víte?
Pořád nic?
Ok, nebudu vás déle napínat.
Tady to máte. 🙂
Po obědě jsem si procházel další chrámy, svatyně a okolí – je tady toho opravdu hodně.
Nakonec jsem zakotvil v „plovoucí“ svatyni, kde jsem strávil na molu skoro hodinku. Hlavně jsem čekal, až bude plný příliv, a taky mě nic nehonilo. Takže jsem sledoval, kdo vlastně přichází do klášteru, jak se fotí a co při tom dělá – to je story na další stránku, fakt mazec. Už se fotí i nohy!!! 🙂
Na hostel dorazím kolem půl sedmé, na pohodu si dám večeři a fičím spát, bo zítra mám celkem nabušený den.