1.9.2015
Stále letím – let nakonec trval 11 hodin. Při přistání jsem si nařídil hodinky o 16 hodin dopředu!!! Prostě mi najednou z dneška zmizelo 16 hodin. 🙂 Takže místo 3 ráno jsme měl 7 večer. Než jsem prošel přes imigrační a celnici, tak bylo skoro 8. Měl jsem připravené, jakým vlakem se dostanu na zastávku metra, ale borka mi řekne, že ten vlak už nejezdí a musím přestoupit. Vysvětlí mi to a já doufám, že to klapne. Nakonec je vše ok a já před půl desátou večer vystupuji na správné zastávce. Cesta k hostelu vede kolem jednoho z nejznámějších chrámů v Tokiu – Asakusa Kannon chrám (během rezervace jsem o tom neměl tušení 🙂 ), takže mě uvítala spirituální atmosféra nočního Tokia. Jinak při čekání a jízdě vlakem jsem byl poprvé svědkem preciznosti borců, co se motají kolem vlaků. Fakt mazec s jakou přesností, rychlostí a neustálou ochotou vše dělají. Počasí bylo překvapivě velice vlhké, takže i když bylo kolem deseti večer, tak bylo teplo a z vás lilo. 🙂 Nakonec mě čekalo ještě jedno malé překvápko – v pokoji pro 10 lidí mě uvítaly tyto „bunkry“ pro každého a je to naprosto parádní, protože máte naprosté soukromí, i když jste na pokoji s dalšími lidmi, viz foto.
A koupelny a záchody? Takový luxus jsem na hostelu ještě nezažil.
2.9.2015
Kvůli časovému posunu jsem toho samozřejmě moc nenaspal, takže jsem ráno vyrazil nakoupit, ať mám snídani, a pak jsem celé dopoledne plánoval, co vlastně chci v Japonsku vidět. Odpoledne jsem si na pohodu prošel okolí chrámu, co máme za rokem a okolí. Ale nejprve jsem vyrazil do reštiky na oběd. Podle mapky z hostelu jsem ji našel a usedám na židli, když mi paní řekne: „Ticket.“ (lístek). A já si hned vzpomenu, že jsem četl, že tady jsou reštiky, kde je něco jako automat s obrázky jednotlivých jídel. Takže cca tušíte, co si objednáváte. 🙂 Paráda. Některé jsou dokonce i v angličtině. Naťukám, mašina vyplivne lístek a jde se na oběd. 🙂
Po chrámu jsem se na pohodu prošel k řece, kde se tyčí nejvyšší samostatně stojící budova na světě – Tokyo Sky Tree – 623 m.
Na pokoj jsem dorazil kolem 5 odpoledne a před šestou jsem usnul za noťasem. Probudím se po deváté večer a jdu spát. Pořád jsem domotaný z toho přesunu.
3.9.2015
Ráno neumím dospat, takže již před šestou ještě piluji plány na dnešek. Po snídani vyrazím směr metro, které je kapitola sama pro sebe. Že je tady neskutečné množství linek, to je jasné, ale aby metro měly pod palcem 2 společnosti, pak ještě do toho japonské železnice a plus 3 soukromé železnice, tak to je už mazec. Jednotlivé stanice jsou pro každou linku v jiné úrovni či dokonce musíte vyjít na ulici a po cca 300 m zase dolů. Ale pořád je to ta samá stanice. 🙂 A to už nebudu mluvit o východech, kterých je i 8 a je to fakt rozdíl, kde vyjdete na ulici. Chvilku to člověk musí okoukávat, ale pak to jde a hlavně je tady vše i anglicky a stanice mají krom jména i jednoduché značení pomocí písmene a čísla – např. A1. A když si koupíte celodenní lístek pro obě společnosti, tak jste v klidu, když někde blbě nastoupíte či vystoupíte. 🙂 První zastávka byla u Imperial paláce. Ale nejprve jsem si prošel přilehlé zahrady a vysoké kamenné zdi, které chránily palác. Pak již povinná fotka paláce, který je otevřený pouze 2 dny v roce – na Nový rok a když má císař narozky.
Další zastávkou byla podle některých zvěstí nejrušnější křižovatka na světě z pohledu chodců. Křižovatka se nachází ve čtvrti Shibuya. Já tam dorazil kolem 12, kdy není úplně rušno. a i tak to je mazec, když se to začne valit ze všech směrů. Tato čtvrť je taky známá svými neony a obřími reklamami jako na Times Square, ale Times Square je jenom jeden. 🙂
Pak jsem zavítal do další známé čtvrtě Shinjuku – opět neony, obchody s elektronikou, atd. Tady najdu restauraci s automatem, takže již zkušeně vyťukám výherní čísla a jdu dovnitř. 
Mám 2 lístky – jeden je jídlo a druhý salát. Podám to borce a ona na mě začne mluvit plynulou japonštinou. Já na ni: „English?“ Ona odběhne, pak se vrátí a opět něco japonsky. Po cca minutě, kdy mi na lístku střídavě ukazuje na rozsypanou rýži vlevo a vpravo, mi dojde, že se mám asi rozhodnout pro jednu variantu. Jak říkal Kodet – zkušeně, neznaje jediného slova, jsem zabodnul prst vpravo na lístku a paní spokojeně odkráčela. A já se zeptal sám sebe: „Co jsem si to teda objednal? „:-) Nakonec to bylo nakrouhané zelí a něco jako náš bramborový salát, ale bylo to ve tvaru koule.
Protože jsem měl ještě čas, tak jsem si dal národní zahradu v Tokiu – Shinjuku Gyoen National Garden – moje první setkání s klasickou japonskou zahradou. No posuďte sami, jaká je. 🙂
A dnešní den jsem zakončil v další velmi navštěvované šintoistické svatyni – Meiji Shrine, která je ukryta v Yoyogi parku. Již vstup je tvořen majestátní bránou a samotná svatyně s přilehlými budovami je parádní.
Konečně tam byl anglicky popsán rituál při vstupu, kde vházíte mince – nejprve vhodíte mince do otevřené schránky, pak se 2x uklonit, 2x tlesknout, zase se uklonit a poté se krátce pomodlit. Během obchůzky celého komplexu chvilku poprchávalo – bude to teď asi časté, ale nakonec to bylo na pohodu. Pak jsem již fičel na hostel a při výstupu z metra kolem šesté večer mě venku uvítalo solidní šero. Mazec, protože za chvilku byla tma a to nebylo ještě ani 7 večer. Na druhou stranu jsem měl možnost pofotit Asakusa chrám a okolí za tmy. 😉
Večer jsem se snažil vydržet nespat co nejdéle, ať se srovnám a byl úspěch – zalomil jsem až v 11.
4.9.2015
Ráno nejprve projdu zbytek Asakusa komplexu, který mi ze záhadného důvodu 2 dny zpátky unikal, a pak se vydám na největší rybí trh na světě.
Na tomto místě projde každé ráno největší množství mořských produktů na světě. Na trh dorazím kolem 11 a zjišťuji, že je po všem. Již tam všichni vše uklízeli, umývali a balili. Tak to jsem nečekal. Věděl jsem, že se slavná aukce tuňáků koná již kolem 6 ráno, ale aby to před polednem bylo již hotové, tak to jsem netušil. Alespoň tam nebyla ta hromada lidí a skouknul jsem, jak to uklízejí, atd.
Pak jsem si prošel místní trhy a dal si parádní jídlo přímo na ulici. Celý stánek mohl mít cca 3-4 metry čtvereční, kde se krčili 3 lidi – umývačka nádobí, kuchař a paní, co brala objednávky a vydávala jídlo. Já měl to štěstí, že jsem mohl sedět přímo naproti kuchařovi. Ostatní stáli u stolíků přes chodník.
Při cestě na metro mě anglicky osloví holčina s prosbou o vyplnění dotazníku. Tak já, že jo a zjišťuji, že se jedná o životní prostředí a nadcházející olympijské hry v Tokiu v 2020. Pak jsem se na chvilku vrátil na hostel a odpoledne mě čekala čtvrt Ueno, která je známá svými chrámy, zahradami, atd. A bylo na co koukat, hlavně jsem si podle průvodce prošel místa, kde nebyl žádný turista a skoro se nedalo věřit, že jsem v Tokiu, kde žije více jak 12 miliónů lidí!!! Poklidná atmosféra, staré dřevěné baráčky, spousta chrámů, prostě luxus. Navštívil jsem i jeden z největších hřbitovů, kde je pochován i poslední šogún. Bohužel se mi ho nepodařilo najít. Pak jsem již fičel domů.
A to tak stojíte a čekáte na metro, kouknete se za sebe a borci tam vzorně stojí za mnou ve frontě a to samé dál na obě strany. Takže žádný, sorry za ten výraz, mrdník – hromady lidí, které se tlačí všemi směry, ale vzorné lajny, takže když dorazí metro, tak výstup i nástup proběhne na pohodu a rychle. To je prostě Tokio. A to nemluvím o čistotě – jak samotné metro (podlaha, polstrované sedačky), tak stanice, nástupiště, podchody, atd či samotné ulice jsou čisté. Samozřejmě jsou i čtvrtě, kde to není až tak luxusní, ale pořád to je na dobré úrovni. Večer si dám opět jídlo venku, a pak již fičím na pokoj a připravuji se na zítřejší odjezd do Hiroshimy. Takže to bude první Shinkansen – rychlovlak, tak jsem zvědav. 🙂 Jak je již vidět z fotek a z textu, tak Japonsko je úplně jiná země, než jsem doposud viděl a zažil – od architektury, jídla, lidí po celkovou atmosféru.