12.8.2015
Měli jsme v plánu vstávat v 6 ráno, protože navigace ukazovala cca 3 hodiny do Zion NP. Sice mi to nějak nesedělo, protože to mělo být cca 115 mil, ale i tak jsme plánovali, že vstaneme raději brzy. V 6 ráno byla ještě tma a pršelo, takže jsme to odložili na 7. 🙂To již nepršelo, ale bylo pod mrakem. I tak jsme vyrazili a cestou jsem si uvědomil, proč to jsou 3 hodiny. Navigace nás táhla kolem parku, protože v parku se platí vstup. Takže nakonec to byly 2 hodiny, jak jsem počítal já. Zaparkujeme, počasí je ok, je lehce pod mrakem, ale neprší, a tak se rozhodujeme, že dneska dáme spešl trek. No ono to nazývat trekem je taky odvaha. 🙂 Jedná se o cestu řekou Virgin, která vytvořila parádní kaňon. V Zionu je ještě jedna specialitka. Do parku je zákaz jezdit autem, takže tam fungují busy, které jsou zadarmo. Po delší době teda bereme „městskou“ a jedeme na konečnou. Samotný „trek“ je parádní – ještě jsem něco takového nikdy nešel. Trek vlastně nemá oficiální konec, je na každém, jak daleko a hluboko ve vodě se odváží dojít. My jsme párkrát brodili tzv. po koule, ale jinak to bylo většinou pod kolena. Je tady možnost si půjčit speciální boty do vody a hůl, ale my jsem se spolehli na naše sandále.
Počasí se nakonec umoudřilo, takže se do řeky vydalo spousta lidí. Teplota vody byla po celou dobu ok = podchlazení nehrozilo. 🙂 Nakonec z toho bylo 5 hodin chůze v řece – zašli jsme si až na místo zvané Wall street, kde je kaňon velice úzký. Počet km se těžko odhaduje, protože tam nejsou směrovky. 🙂 Můj odhad je cca 12-13 km. Vřele všem doporučujeme – jak samotný kaňon, tak i brodění je luxusní akce. Pak jsme již valili zpět do kempu, protože to bylo, jak již víte, cca 2 hodiny.
13.8.2015
Tentokrát balíme stan, posnídáme a vyrážíme opět do Zion – čeká nás trek na vyhlášenou vyhlídku – Angels Landing. Protože je opravdu krásně, až moc – teplota cca 35, tak jsou v parku hromady lidí = máme chvilku trouble zaparkovat. Nakonec lehce vyjedeme z parku a píchnem to do příkopy jako ostatní. A za náma hned samozřejmě další. Prostě nebyl čas. 🙂 Cestou samozřejmě pofotíme i samotný park.
Pak již rychle na bus a před polednem vyrážíme na trek. Je sice krátký, ale s velice slušným stoupáním a hlavně poslední pasáž – cca 1 km nahoru – není o fyzičce, ale o hlavě. Jde se po hřebenu, kde jsou místa široká cca 60-80 cm a na obě strany strmý padák dolů. Eva si to vystoupala až k finálnímu stoupáku a rozhodla se, že ji to stačí. Já, i když mám strach z výšek, jsem se rozhodl, že to zkusím. S Evou se domlouváme, že se teda potkáme dole na zastávce a každý valíme svým směrem – Eva dolů a já nahoru. 🙂 Skoro celá cesta je protkaná řetězy, bo je to fakt mazec. Měl jsem tam 2-3 místa, kdy jsem sváděl boj s hlavou, ale nakonec jsem to zmáknul. I když na vrcholu jsem místo kochání v hlavě řešil, jak to teda slezu dolů. 🙂 Nebojte, samozřejmě jsem se i kochal. K mému překvapení to dolů šlo daleko lépe. Asi jsem byl otupělý nebo už jsem si na to navyknul. Každopádně to byl parádní trek. A jeden bonus – cestou dolů jsem potkat spoustu Asiatů, kteří se tlačili nahoru s myšlenkou: „I kdybych si měl 3x vyměnit spodní prádlo, hlavní je, že jsem došel.“ No fakt. 🙂 Jak jsem viděl, co s nima dělá začátek posledního stoupání, kdy to bylo ještě na pohodu, tak je ještě čekalo spousta „překvapení“. 🙂
Dolů jsme to valil o sto šest, takže nakonec celý trek trval 3 hoďky. Evu jsem našel u řeky, jak si na pohodu chladí nohy. Opláchnu se v řece a fičíme busem k autu. Pak již vyrážíme dál, je třeba najít další kemp a opět něco málo fotíme.
Nejprve se dostaneme ke krásnému jezeru (bohužel si nepamatuji jméno), ale kemp je opět beznadějně plný. Takže i když nehceme, musíme dál. Míjíme také přehradu Glen Canyon Dam, aniž by jsme to plánovali, a tak zastavujeme a fotíme. Nakonec po cca 4 hodinách najdem další samo-registrační kemp uprostřed ničeho, ale okolí bylo parádní – jen to horko bylo i pozdě večer pořád masakriální.