25.-26.2.2012 – Ráno jsme vyrazili směr Katoomba, což je jakési hlavní středisko Blue Mountains. Skoukli jsme známý sklaní útvar Tři sestry, poslechli si místního Aboriginal, který hrál na Didgeridoo, což je dřevěná dutá hůl, která vydává při foukání zajímavé zvuky. A borec to opravdu uměl a ještě do toho klepal bumerangem, takže to byl slušný koncert.
Poté jsme si zjistili info ohledně treků, které tam jsme schopni podniknout a kolem poledne se vydali na 4,5h trek. 
Tento trek na vytáhnul na všechny možné i nemožné vyhlídky, protože celé hory jsou kolem hlubokého údolí, takže je na co koukat. Hned na začátku treku jsme ztratili Jirku, ale nakonec jsme se večer před autem našli. 🙂
Dalším místem na treku byly menší terasové vodopády. Zbytek treku jsme se napojili na Fellon pass trek, který nás pomalu dostal celkem nízko, takže nás na konci treku čekal bonus v podobě „1000“ schodů nahoru, kdy jsme skoukli Tři sestry zespodu. Ale nakonec jsme těch 1000 schodů zvládli. 🙂
Navečer jsme skoukli jednu vyhlídku, kde se hory ukázaly v modrém oparu, takže mi docvaklo, proč to jsou Blue Mountains. 🙂 Na noc jsme zakotvili v NP u Perrys Lookdown.
Dnešní ráno nás uvítala v kempu mlha, že viditelnost byla sotva 10-15 metrů.
Rozhodovali jsme se, zda dáme dnešní plánovaný trek či nikoliv. Nakonec se počasí umoudřilo a my jsme vyrazili na Grand canon trek. Hned na začátku jsme sestoupili až na skoro samotné dno údolí – bylo to cca 800 výškových metrů dolů. Trek na dně údolí byl naprosto parádní – procházeli jsme kolem říček, brodili, přecházeli obrovské šutry, šli pod skalními převisy a to vše v luxus zarostlém lese.
Během jednoho brodění si Martin omylem došlápl do vody, takže od té doby to byl „Adrenalin trek“. Dorazili jsme k vodopádu a rozhodovali se co dál.
Protože jsme měli celkem dost času, tak jsme se rozhodli pokračovat v cestě dál po méně značeném treku. Během toho se ale začalo kazit počasí a zbytek treku jsme docházeli v plném dešti. Nakonec nás opět čekalo dalších „1000“ schodů nahoru. 🙂 Během této části přišel další nečekaný adrenalin. Potkáme australský pár, který mluví s Korejcem a něco hledají v hustém křoví ve svahu asi 2,5 výškových metrů pod nimi. Nejprve si myslíme, že jim tam spadl batoh, ale nakonec zjistíme, že je tam žena toho Korejce. Když to nešlo z jedné strany, tak se Lukáš rozhodl sestoupit z druhé strany a my 3 jsme ho jistili utrženou větví a během chvilky se nám podařilo celkem rozklepanou Korejku vytáhnout zpět nahoru. Měla sakra štěstí, protože se jí krom šoku nic nestalo. Nahoře po treku se Lukáš vydal stopnout auto, aby vyzvedl naši káru, která byla cca 12 km daleko. Podařilo se mu velice rychle ošéfovat stopa, takže za chvilku jsme se už zahřívali v suchých věcech. Během čekání došli nahoru i Korejci a znovu nám děkovali a Korejec si vzal na nás kontakty a dal nám svoji vizitku, kdy jsme zjistili, že to je nějaký Director nečeho of Australia, takže asi slušné zvíře. 🙂 Večer jsme si za odměnu koupili na večeři pizzu a pak našli místo na přespání.