28.1.2012 – Ráno ještě jednou skouknem Palačinky a vyrážíme směr Motueka, což je nějakých 300 km, takže jsme měli před sebou další přejezdový den s několika krátkými zastávkami. 1. byla Truman trek, kdy jsme se dostali na schovanou pláž a mega opracovanými kameny či spíše celými kamenitými útvary díky vlnám. A do toho moře pěkně burácelo, takže supr procházka.
Další zastávkou byl Cape Foulwind – kde jsme skoukli tuleně a pak z druhé strany typicky bílý mini maják. Co si ale bude z tohoto místa nejvíc pamatovat, jsou otravné „slepice“ během naší pauzy na jídlo. Během cesty jsme zastavili u nejdelšího lanového mostu na NZ, aspoň tak to tam psali.
A tady jsem atakoval svůj první limit. Kdo mě zná, tak ví, že nemám rád výšky a tady to pro mě teda byla výška a do toho se ten most sakra houpal. První přechod jsem nějak zvládnul, ale hned jak jsem přešel most, tak jsem řešil, jak se dostanu zpátky. 🙂 Po kratičké procházce lesem, kde nejvíce zajímavou věcí byl zarostlý bagr, jsem se opět postavil svému strachu z výšek a vyrazil. A tu se most začne nepříjemně houpat. Říkám si: „Zpomal, ať ten most nerozhoupeš ještě víc.“ Když se to stalo zase, tak už jsem věděl, že to nejsem já, kdo to dělá. Ale strach byl větší, takže jsem se nebyl schopen ani otočil a dotyčnému dát za uši. 🙂 No a samozřejmě, kdo si mě tak vychutnal, nebyl nikdo jiný než Jirka. Pro ostatní lidi to muselo vypadat jako normální pohyb mostu, ale já měl fakt co dělat. 🙂 V Moteuka najdeme kemp a jedeme do města koupit pizzu na večeři. Jirka má rád pálivé, takže jedna pizza je klasika a druhá s pálivými papričkami Jalapeňo. A tady atakuji svoje 2. maximum – pálivé jídla skoro nejím. Jirka mě ale slovy:„ To je příprava na Indii, kde je pálivé všechno.“ vyhecoval a já se pustil do papriček. No ještě, že jsem měl po ruce pivo, protože mi hořely všechny trubky v těle. 🙂 3. kus pizzy už byl „celkem“ v poho, takže příprava na Indii probíhá úspěšně.
