10.7.2024 – naprostá paráda
Pozice mého stanu byla více než luxusní – přímo ze stanu jsem od pěti lehce sledoval východ slunce, kdy se opět nejprve objeví oranžový pás, který pomalu bledne, až zmizí v září prvních ranních paprsků. Východy slunce v otevřeném prostoru jsou prostě jiná liga. 
Vstávám po sedmé a tradičně jsou skoro všichni již v terénu. Sbalím se a jdu pošéfovat nějakou snídani do chaty. Nakonec se domlouváme na jejich “tradiční” snídani a k tomu Oranžáda – celkem 10 Eur. Jsou tam dva plátky toustového chleba, marmeláda, med, nuttela, nějaké sušenky, mini džus, čaj. Před osmou se tedy loučím opravdu s luxus místem – chatou Petra Piana a mapa je velice stručná a jasná – půjde se středem nahoru. Následující “ranní rozcvička” v číslech: délka 2,2 km, převýšení nahoru 350 m!!! Jestli mě tohle nedostane na provozní teplotu, tak už nic. 
Samozřejmě za chvíli už funím jak lokomotiva a přitápím pod záložními kotli. Odměna je luxusní – nejprve mám celé okolí chaty jako na dlani s hlubokým údolím, odkud jsem přišel. Jakmile se stočím po levé straně kopce, který šplhám, tak se dostanu do vytouženého stínu a finální pasáž na Col se Rinoso 2 170 m.n.m se již nese v krásně kamenité pasáži, kdy začínám potkávat první hikery z opačné strany.
Po přehoupnutí pokračuji v traverzu, který je stále místy celkem technický. Já si to ale užívám a prokousávám se dál a dál. V tuto dobu již potkávám mraky lidí z opačného směru. Traverz bude podle mapy opisovat tvar podkovy a poté se zakousne do protilehlé skalní stěny. Je fascinující, že na první pohled si řeknete, že to tam prostě nepůjde prokopnout, ale s každou stovkou metrů se vám v tom kamenném bludišti a peklu zároveň odkryje následující pasáž a vy pokračujete. Nejprve to je taková ta tradiční kamenná prolézačka, ale pak GR20 přeřadí na vyšší rychlostní stupeň a začíná pravý adrenalin.
Nejprve je třeba tepovku ustálit na „klidných“ 150-160, takže si dáme velice ostré stoupání, ale stále to nahoru zvládám bez rukou. Je to sice náročné, ale nic jiného jsem nečekal. Za další skalnatou vlnou čeká zlatý hřeb celého dnešního dne – několika metrový “komín”. Je to tak ostré, že tam je řetěz. V komíně je zrovna 5 hikerů a jde vidět, že sestup je opravdu náročný. Vždycky říkám, že u tohoto lezení je výstup sice fyzicky náročnější, ale pro mě ve výsledku snadnější a hlavně bezpečnější. Ten pohyb po čtyřech nahoru je prostě přirozenější. Vyčkávám dole a jak mě míjí druhý sestupující, tak si všimnu, že má do krve rozedřené lýtka!!! Je ale v takovém transu, že to podle mě nevnímá. Když už pomalu končí 5. sestupující, tak nahoře naskakuje další. A tu si všimnu, že ten komín má 2 tahy. A protože, jak jsem psal, výstup jde i bez řetězu, tak se ze mě stane Monkeyman a elegantně a bezpečně to vyšplhám nahoru. Poslední fotka je pohled dolů do komína. 😉
Tady se ještě zastavím ohledně trekových holí. Ti, co mě znají, tak ví, že já od určité doby chodím bez holí. Mám je s sebou, protože na ně stavím stan a taky se hodí na brodění, či kdyby kolena opravdu stávkovala, atd. Každý samozřejmě podle sebe. Co mi ale hlava nebere, je, když právě v těchto technicky velice náročných sekcích dotyční mají hole v jedné ruce a “bojují”. Zrovna zde, kde stejně vše lezeme “po čtyřech”, takže každá volná ruka dobrá, tak oni si jednu ruku obsadí hůlkami. A to nemluvím o tom, že jim ty hůlky samozřejmě vadí. Na batoh s nimi. A když jsem to nakousnul, tak mě u hůlek “fascinuje “ ještě jedna věc – naprostá důvěra v materiál. Jak vidím někoho při sestupu, jak se plnou vahou opře o hůlky, které jsou pod ním, tak nechápu. Ale jak jsem psal, tady to je každého soukromý “boj”.
Kolem poledne se vydrápu do skalní brány a to znamená jediné – ty nejvyšší kopce mám dneska za sebou. Na druhé straně za branou se ukryji ve stínu, dávám pauzu a nahodile chytím signál, který využiji ke zprávě domů. Následuje velice ostrý sestup v tekutém kamení. To je nepříjemné, jak pro mě, tak samozřejmě je třeba dávat pozor na lidi pode mnou.
Po kamenitém moři se ostrost klesání otupí, dostaví se sem tam i keře a zazelená se to. V protisměru nyní potkávám dost “běžců” s vestami, tak si říkám, zda tu tentokrát opravdu není závod. Běžci ale opět nemají čísla, tak to vypadá na nějakou neofiko akci. Ono to je nyní čím dál populárnější tyto trasy doslova “proběhnout” jen s absolutním minimem. Jídlo a spaní řeší na chatách a přes den valí naprosté bomby.
Na chatě Manganu jsem po dvanácté. Naprosto luxusní čas a hlavně je mi dobře. Dávám si polední pauzu – vychlazený drink, který je to nejlepší, co může člověk v tom horku dostat a omeletu s chlebem. Nakonec zde zůstávám až do jedné odpolední. Polední pauza se vším všudy. Ve 13:02 zažehnu motory a valím dál. Trasa mě provede mini údolím a za chvíli míjím další chatu Vaccaghia. Četl jsem o ní, že je “málo” vybavená. Ano, od pohledu vypadá sparťansky, ale 5-ti hvězdičkový hotel tu snad nikdo nehledá, hej? Následující km od chaty byly velice šikovně naprojektované – byl to vždy ostrý, ale krátký výstup následovaný delší rovinou. A to se opakovalo 2,5x. Slunce sice jede bomby, ale pořád se mi jde dobře. A trasa nás ze začátku provede i nějakým stínem, tak co více si přát.
Jedu takové bomby, že kolem třetí odpoledne jsem u jezera Nino, kde jsem původně chtěl přespat. Hned je jasné, že budu pokračovat dále. Okolí jezera je naprosto kouzelné a totální změna oproti dopolednímu programu. Foťák se tím pádem nezastaví a já fotím jezero ze všech úhlů a když nastoupávám poslední dnešní delší výstup, tak se mi jezero ukáže v plné kráse s horskými masívy v pozadí.
Jakmile se přehoupnu přes poslední sedlo Reta, navigace říká cca 8,5 km za 3,5 hodiny – to by znamenalo, že k silnici dorazím před sedmou. Kopnu do vrtule a letím střemhlav dolů. První třetina je stále v otevřeném prostoru, takže luxus výhledy, pár vln, ale slunce i odpoledne pevně vládne nebesům, tzn. na čele mám dekoraci v podobě pramenů potu. Než se skryji do lesů tak míjím díky větru do jednoho směru učesaný strom.
Kolem čtvrté odpoledne dávám krátkou pauzu na doplnění paliva a časově jedu rychleji než udává navigace. To se mi začíná líbit. Ještě do těch 4 odpoledne jsem potkával borce a borkyně, co to valili nahoru, ale už se mi to zdálo na hraně, co se týká toho, že dojdou až na chatu. Od čtvrté již mám trasu jen pro sebe a nemilosrdně ukrajuji jak délkové, tak výškové metry dolů. V 5, slovy pět!, odpoledne potkám skupinku 4 – 3 chlapi ve zralém věku a holčinu kolem 25-30 let. Pozdravíme se a ptají se na chatu Mananga!!! Tu chatu, z které jsem odcházel v jednu odpoledne a mám za to, že z mého směru to je rychlejší. Nejprve si myslím, že si musí dělat srandu, ale vypadají, že to myslí vážně. Jakmile jim řeknu, že to je minimálně 4 hodiny z mého směru, tak jim lehce zmrzne úsměv. Popřeji jim hodně štěstí, protože ho budou sakra potřebovat.
Finální pasáž je již nadobro ukryta v borovém lese, takže si nadobro pro dnešek oddychnu od slunečních paprsků. Aby se závěr dnešní etapy natrvalo zaryl do mé paměti, tak posledních cca 300 metrů mělo cca 70 výškových metrů – ano, opět můj oblíbený “žebřík” – kolmo středem. Tohle samozřejmě nepustím a za 10 minut již našlapuji po silnici směrem k “chatě”. Po 150 metrech je obchod, kde se řeší i přespání. Zpustím anglicky na prodavače v důchodovém věku a za chvilku si uvědomím, že mi nerozumí. Nastoupí ruce, nohy, pokus o franinu a rozumíme si. Následuje nákup vychlazeného džusu. V tuto chvíli na GR20 není lepší věci. Nakonec se rozhodnu pro ovocnou večeři – 2 banány, nektarinka a smoothie. Musím poslouchat, co žaludek poručí. Je zde signál, tak opět krátká zpráva domů a jdu stavět stan. Bohužel je prostor pro stany stále bombardován paprsky, takže po dostavení se přesunu zpátky na terasu, kde je stín a píšu dnešní článek. Po osmé se již přesunu do stanu a pokračuji dále v psaní. A tu slyším, jak někdo celkem blízko staví stan. Vykouknu ven a tam manželé s 2 náctiletými dcerami. A tu vidím, jak mamča nese z auta polštáře. Tady se bude spát extra komfortně. Před devátou mám dopsáno a jdu spát.
našlapáno: dneska: 26,80 km, celkem: 142.70 km
výstup: dneska 1 125 m, celkem 8 411 m
sestup: dneska 1 570 m, celkem 8 766 m