9.7.2024 – tak to ještě zkusím
Probouzím se v 7:21 a druhá noc mi hodně pomohla. Cítím se lépe a na snídani si dám banán, pomeranč a jablkový džus. Pomalu se sbalím a zkusím to – otočit se můžu vždycky. 
Těsně po osmé se tedy loučím s mým dvou-denním záchranným přístavem a vyplouvám dál do horských štítů. Beru lehčí a kratší alternativu, takže na chvíli opouštím červenou/bílou značku a výherní barva na další 2-3 hodiny bude žlutá. Podle mapy to je nějaká GRP trasa. Prokličkuji kolem nádraží a schovám se v hustém lese. Přesně s tímhle jsem počítal a hraje mi to do karet – chci se nekompromisnímu slunci vyhnout, co to dá. Jedná se o málo používanou cestu, takže jsem zde potkal pouze jednu jedinou chodkyni, co se podle všeho šla dopoledne cvičně projít. K mému překvapení míjím pod sebou stanový tábor, který je samozřejmě ukryt v hustém lese. Takže i na Korsice jsou tradiční stanové tábory.
Za cca hodinu naskočím na silnici, která končí v mini/mini vesničce Canaglia. Odsud začínám lehce stoupat, ale je to opět v luxus prostředí. No posuďte sami – kamenitá nenáročná trasa ukrytá v hustém lese a společnost po pravé ruce dělá řeka s nezapamatovatelným jménem. Puntičkáři si jméno řeky najdou v článku pár dní zpátky. 
Řeka samozřejmě neustále láká na koupačku, ale dneska zatím odmítám. I když některé místa by byla opravdu luxusní na pauzu.
Alternativa se měla napojit na GR-20 po cca 3 hodinách chůze, já to zvládám za cca 2,5h, až jsem překvapen. Ale hlavně žaludek drží a přijímá, to je hlavní. Překračuji most a hned narazím na velkou skupinu turistů. Ano, jsem opravdu zpátky na GR-20. Začíná ostré stoupání, ale já vím, že za chvilku bude pauza u chaty de Tolla. Prostředí kolem chaty je ukryté pod stromy, vypadá fajn, ale nikdo nikde. Na bráně je OPEN, takže vejdu a u okénka na mě již čeká holčina. Beru si jen Colu a během pauzy ji doplním již koupenou tyčinkou. Za chvilku jsou najednou skoro všechny stoly plné, takže já trefil opravdu výjimku. Na chatách se dost často prodává chleba a nějaké ty salámy a sýry, vše krásně servírované na talířích. No o tom si zatím můžu nechat jen zdát. U mého stolu sedí skupinka cca 8 mladých asi skautů nebo něco takového a já v tuto dobu ještě netuším, že jdou stejným směrem a zajistí mi light kulturní program v rámci následujícího výstupu. Že jsou fakt mladí vyvozuji ze 2 indicií – jsou holobrádci a nemají ve tváři vepsané zkušenosti (čti: nemají vrásky).
Další pasáž je v podstatě velice jednoduchá – pořád nahoru cca 7 km. Předpokládané převýšení cca 850 m nahoru a 0 metrů dolů. Skauti vystartovali první a já se vydal stejným směrem za cca 10 minut. Trasa je naštěstí pořád ukryta v lese a stoupání je zatím pozvolné. Za cca hodinu vidím skauty před sebou a podle všeho jsou rozsekaní na kaši. Jeden leží přímo na trase na kolmo a má na párku, že se blížím. Jak jsem od něho metr, tak lehce pokrčí nohy, abych ho nemusel překračovat. Má, podle všeho, opravdu dost. Za chvilku mám pauzu já, takže mě skauti opět předhánějí. Místo na pauzu to bylo opravdu luxusní – našel jsem si v ostrém svahu přírodní “křeslo” ve stínu, takže přestávka byla se vším všudy.
Po cca 20 minutách pokračuji dále a navigace říká: cca 500 výškových nahoru v rámci cca 2,3 km. Člověk nemusí být zdatný matematik a je mu hned jasné, že tady se budou trhat plíce. Nastavuji si své tempo a jedu. Teď už jsme v otevřeném terénu, takže slunce si nás doslova vychutnává. Docházím posledního skauta, který za sebou v ruce po zemi tahá pytel a podle zvuku to jsou tyčky od stanu. Jdu kolem a v hlavě mi běží toto: “To neděláš dobře s tím pytlem, Jaromíre. To se ti vymstí.” Neuběhne ani 5 minut a samozřejmě ten pytel rozedřel, že? Z pytle vypadne tyčka a borec nemá sílu si ani sprostě ulevit. Tak hrozně na tom je. Hodí tyčku zpátky do pytle a ten si hodí za krk na batoh a pokračuje.
Za chvilku mám za sebou celý skautský tým a podle všeho mě již nepředeženou. Já se pořád cítím v pohodě, i když výstup je opravdu masakriální a skauti vyhlašují další pauzu u mini vodopádu. Finální pasáž je opravdu nekompromisní a každý výškový metr je nutné vybojovat. Místy se cesta ztrácí, takže to beru středem hore. Ale při každém otočení zpátky do otevřeného údolí je mi na sítnici vypálen špičkový pohled.
Ve 14:08 je dobojováno!!! Dostávám se na jakousi náhorní plošinu a odbočuji doprava k chatě Petra Piana. Je zde opravdu rušno a zázemí vypadá velmi dobře. Chytil jsem zrovna polední pauzu, takže čekám pod pergolou ve stínu. V půl třetí se otevře okénko a já zahlašuji nocleh (18 Eur) a kupuji si něco ala Fanta. Pak následuje hledání místa pro stan. Opět si ho můžu postavit kde chci, takže se mi nakonec podaří najít luxus místo s výhledem do údolí, ze kterého jsem přišel. Asi bude trochu větrno, ale co už.
Pak se přesouvám zpátky do pergoly, abych utekl slunci a začínám dopisovat články. Bohužel je tam celkem hluk a do toho tam borci pijí v tomhle horku něco jako víno, takže od tama za chvilku mizím. Ukryji se za kamennou hradbu nedaleko mého stanu s luxus výhledem do údolí a najednou jsem někde jinde – klid a samota. Na pohodu dopisuji články a užívám si výhledy na okolní “kopce”. Co se týká večeře, tak chvilku uvažuji o hranolkách a volském oku, ale nakonec to ještě nebudu hrotit a zůstanu u tuňáka s chlebem. Opět sedím za hradbou ve stínu blízko mého stanu a užívám si 5-ti hvězdičkový výhled, když večeřím. Opravdu luxus místo.
V půl sedmé posílám přes satelitní komunikátor zprávu domů, protože zde není vůbec signál. Prostě pravá korsická divočina v nadmořské výšce cca 1 825 m.n.m. Pak už si studuji zítřejší trasu, protože podle všeho budu spát mimo chatu. Ale to všechno ukáže zítřek. K večeru se jdu ještě projít a hlavně si vyfotit naprosto luxusní záchody. Tady to je na cenu Stavba roku. Když jsem přicházel, tak jsem si z dálky pár sekund myslel, že to je luxus soukromé ubytování. Tak parádně ty záchody vypadají. 😉
Celé odpoledne sleduji jeden nedaleký stan, který nebyl podle všeho zakolíkovaný, ale sám o sobě umí stát. Borec podle mě do stanu hodil batoh jako závaží a odešel bůh ví kde. Tady nahoře bylo větrno, takže stan samozřejmě udělal “salto” a byl o 180 stupňů naopak. Celé odpoledne nic, jako by se nechumelilo. Po osmé se snažím usnout, ale nedaří se. Ve 20:30 jen tak vykouknu a stan pořád o 180 stupňů. Vykouknu ve 21:30 a stále je tam ta 180!!! Ten chlap je fakt rebel! Těsně něž před desátou zaberu, tak mini kontrola a ano, stan stále drží netradiční polohu.
našlapáno: dneska: 16,81 km, celkem: 115,9 km
výstup: dneska 1 275 m, celkem 7 286 m
sestup: dneska 299 m, celkem 5 626 m