6.7.2024 – Coca Cola den
V noci se často probouzím, a tak se mi podaří chytit začátek rozbřesku dnešního dne v půl šesté. A ne tak ledajakého. Na obzoru je klasický oranžový pás přecházející až do modra, ale pod ním se jen tak ledabyle nese nebeská peřina. Naprosto ultimátní podívaná, která se může hned zarámovat a pověsit na stěnu v obýváku. 
Otevřu si Colu, dám si pár doušků a opět zalomím. V půl sedmé se znovu proberu, dopiji Colu a pro velký úspěch opět zalomím. 😀 Před osmou už stávám natrvalo. Drtivá většina GR-áčkařů je už na trase, ale to už je u mě standard, jestli mi je špatně či ne. 😉 Posnídám dietně 2 banány a uvidíme, jak na tom budu dneska. Kolem 8:45 vyrážím do boje. Nejprve mě čeká mini výstup na jehož pomyslném konci se na prknech, co znamenají svět, představuje ranní nebeská peřina z jiného úhlu a za plného slunce. Pořád to je neskutečná paráda.
Za chvíli se loučím s pohledem na naducanou přikrývku a sestupuji to údolí. Dolů by to šlo, to mě žaludek až tak moc netrápí, ale pořád ho cítím. A to tak jdu a proti mě stoupá jezdec na koni. Tak dneska bych tímhle přepravním prostředkem nepohrdl.
Slunce samozřejmě jede bomby, takže uvítám, že mě trasa zavede do lesa, kde pevnou rukou kraluje vytoužený stín. Po hodině si musím dát pauzu, nejde to jinak. Před jedenáctou sestoupím do “turistického” centra Col se Verde, které je protnuté silnicí. V restauraci si kupuji 2x Colu a jednu pomalu dopravuji do nemocného žaludku.
Po krátké pauze mě uvítá pasáž, která postupně stoupá. Tady musím pomalu, a pak se mi daří žaludek obelstít, a tak moc nebolí. Kolem poledne překračuji skrz most řeku, pro mě, s nezapamatovatelným názvem Ruisseau se Marmano a říká si to o koupačku. Samozřejmě neodolám a nejsem jediný. Za chvíli je nás kolem řeky s obřími balvany hned několik. Přírodní sprcha je luxusní osvěžení a přitom si přeperu i tričko. Pak se na pohodu sluním a nechávám schnout jak mou pokožku, tak tričko.
Bohužel za cca půl hodiny je čas jít dál, i když bych tady bez problému zůstal další hodinku, dvě. Pokračuji ve stoupání, které je nyní extra intenzivní, takže opět jdu styl želva. 
Jakmile jsem na konci stoupáku, kdy ze mě leje, tak mám v plánu navštívit chatu Gialgone. Již na první pohled je jasné, že nebude nabízet full servis, ale i tak to zkusím. Borec neuměl ani čárku anglicky, takže jsem se jenom zeptal na Colu a odpověď byla ne. Ok, tak nic a pokračuji dále. Za chvilku vidím mega strom, v jehož stínu vyhlašuji polední pauzu. Mám ještě jednu Colu, tak sem s ní. Je to to jediné, co jsem schopný dneska pít. Taky se mi podaří do sebe natlačit tyčinku, což beru jako úspěch. Polední pauza nakonec končí před druhou odpolední.
Na chatu Capanelle to je 8 km, z toho 6,3 km mírné klesání a 1,7 km, které na mapě vypadají jako peklo na zemi (čti: mega stoupání). „OK, tak jdeme na to, stejně tomu neuniknu.“ I takové hecovací hlášky mi běžely v hlavě při ukončení polední pauzy. 😀 Trasa je zakousnutá do hory a za chvilku se přehoupne na druhou stranu, kde slunce prohrálo svůj boj o nebesa a já jsem v mračnech. I tak je ale pořád teplo a hlavně je neskutečná vlhkost – leje ze mě jako by mě někdo sprchoval. Trasa je více než příjemná, takže se mi daří mít neskutečný průměr 4 km/h. Tím pádem jsem měl “pouhou” hodinu a půl se připravit na finální pasáž. A to si tak jdu a na trase krávy. Na krávy jsem zvyklý a již zkušeně tleskám/halekám a všechny až na jednu sestoupí z trasy. Ta jediná nejen, že nesestoupila, ale ladným krokem to valí proti mě! Tady vyhrál silnější, takže odskakuji do svahu a nechávám madam projít.
Před začátkem final pasáže si dávám pauzu a poté se otevřou brány pekelné. A já, ač nerad, jimi procházím. 😀 Navigace říká 43 minut, ale tenhle čas u mě nehrozí. Tohle peklo bude delší. Přepínám na rychlost želva/želva, kdy to pomaleji ani nejde. Jedu na autopilota a sunu v ostrém stoupání nohu před nohu. Po cca 22 minutách mám pauzu a zbývá mi už jenom 1, slovy jeden, km. Věřím si, že to už nepustím. Jediná otázka je, jak moc to bude bolet. No nebudu vás napínat. Hodně to bolelo.
Samozřejmě každé stoupání má svůj konec a tohle nebylo výjimkou. Pořád jsem v mračnech, takže mám malou viditelnost, a tak nevím, kde bude ta chata a místo na stany. Pořád jsem v ostrém svahu, ale už bych tam měl být. A tu se trasa stočí “za roh” a najednou je zde celkem velký otevřený prostor se silnicí! Tohle jsem nečekal. Je před pátou odpoledne a dnešnímu chození je konec! Jdu do hlavní budovy zahlásit spaní a kupuji si 2 banány, ledový čaj a samozřejmě Colu. Následujících 5 minut je věnováno Cole, abych se zpátky „nahodil“.
Pak si najdu celkem přijatelné místo pro stan a věnuji se ledovému čaji – je třeba co nejvíce doplnit tekutiny. Po postavení stanu si chvilku jen tak zkouším v navigaci různé varianty na trase. Pořád nejsem v cajku a vůbec netuším, jak se celá situace vyvine. Po šesté do sebe natlačím banán a jdu psát článek. Neskutečné horko ve stanu mě vyžene ven do stínu. Během psaní se k mému stanu přiblíží nová návštěvnice. Jsem jak na trní, když těsně míjí můj stan, ale nějak se ji daří minout natažené šňůry. Poté začne okupovat blízké větvičky s listím, tak jen doufám, že u toho zůstane a za chvíli se nepustí do mého zeleného stanu.
Během více než hodinového psaní se zde 3x proženou mraky, takže to je tady jak na houpačce, co se týká teploty. Když jdu před osmou pro vodu, tak si vyfotím pohled na stany, kdy pan domácí řekl, že si stany můžeme postavit kdekoliv. Tady se kreativitě meze nekladou. Po nabírání vody se vracím a druhá fotka je ten samý pohled za 3 minuty!
našlapáno: dneska: 20,05 km, celkem: 83,29 km
výstup: dneska 839 m, celkem 5 666 m
sestup: dneska 1 070 m, celkem 4 305 m