4.7.2024 – nejtěžší výstup na světě? 😀
Vstávám v 7:20 a v noci asi pršelo, protože mám mokrý stan. Já byl ale tuhý jak špalek v nočních hodinách. Rozhodnu se, že dopíšu článek za včerejšek, a tak následující hodinu si v hlavě procházím včerejšek a hážu to na papír, tedy do mobilu. 
Následuje snídaně v podobě vloček, kdy se slunce pomalu přehoupne přes stromy a je jasné, jak to bude dneska teplotně – opět se budu potit.
V 9:20 (já vím, je to solidně pozdě) naskakuji na trek a pokračuji na traverzu. Za chvilku ostře stoupám a mám pocit, že to musí být min. 150 výškových metrů. Chytré hodinky v rámci přesného GPS měření tvrdí 69 metrů! Nevěřím jim a jedu si svou teorii, že to muselo být min těch 150 metrů. 
Sem tam se to krásně rozevře, a tak mám šanci vidět to, co mi včera mračna zatajila. Poté se trek opět schová do lesů, kdy pokračuji v mírně stoupajícím traverzu v rámci jednoho “kopce” a přes údolí na levé straně mi dělá společnost další táhlé skalisko.
Po jedenácté přecházím větší řeku skrz obrovské kameny a za brodem následuje pauza. Zde se opět míjím se dvě hikery, kteří jdou stejným směrem a máme podobné tempo. To, co následovalo poté, byla pro oči úplná pastva, ale pro zbytek těla peklo na zemi. Naskočil jsem na stoupání, které mě chvilku provedlo zbytkem lesa a poté elegantně přešlo na krajinu alpského charakteru – nízké keře, travina, sem tam kámen a luxus výhledy na všechny strany. Jen to stoupání je nemilosrdné. Slunce stále jede bomby, ale vrcholky hor už jsou opět v mračnech. Po necelé hodině jsem u další chaty – tentokrát je to Asinau ve výšce 1 536 m. I zde se naskytl pohled na hromadu bílých stanů, které využívají jakýkoliv rovný plácek.
Nezastavuji a pokračuji dále, bohužel k mému zjištění to je opět nahoru. S každým metrem to je náročnější a nyní ze mě regulérně leje. Naštěstí, co se týká teploty, tak směřuji do mraků, tak tam bude lépe. Ale bohužel nebudou výhledy. Něco za něco. Proti mě schází spousta skupinek, takže mám určitou představu, tak mířím a je to čím dál solidnější peklo. Místy to jsou hladké kamenné plotny, na kterých šplhám nahoru po čtyřech. Je to luxusní technické lezení, ale s velkým batohem to je peklo. Mám časté pauzy jako bych byl ve 4-5 000 m.n.m. Tak jsem se cítil.
Před půl druhou se dostanu do sedla. Masakr. Hned tento výstup tituluji jako ten nejhorší, jaký jsem kdy zažil. Samozřejmě to není pravda, protože zapomnětlivost nám nasazuje růžové brýle. Ale pro dnešek je tento výstup opravdu nejhorší. Dobrá zpráva je, že za sedlem, resp. za hranou celého hřebenu je daleko lepší viditelnost. Mraky se zde díky té hraně zastavily a nepokračují dále.
Mám 2 varianty, jak pokračovat dále. Buď hned dolů levým obloukem do údolí nebo ještě vystoupat cca 100 výškových po pravé straně a velkou část jít po hřebenu. Už stejně “plivu krev” (čti: horší to být nemůže), a tak se rozhoduji pro hřeben. Po ostrém finálním stoupání jsem na vrcholu Monte Incudine 2 134 m.n.m. Vyčerpáním si na 10 minut lehnu a dávám se do kupy. Na úplném vrcholu jsou nyní 4 chlapi v nejlepších letech s běžeckými vestami a plácají se po ramenou, že to zvládli. Mám chuť jim říci, že nejprve pořádné batohy na zádech, a pak se můžete plácat po zádech.
Následující pasáž byla luxus po hřebeni, kde jsem opět měl možnost vidět, jak se z jiného směru mračna zastavují o hřeben. Úchvatná podívaná, kdy díky okolním hřebenům odolává údolí ukryté mezi nimi náporu mračen ze všech stran.
Trek se po cca 40 minutách rozloučí s hřebenem a ostře sestupuji do údolí. Dolů to samozřejmě jde o poznání lépe, ale i tak je třeba dávat pozor na každý krok. Dostávám se až pod hranici lesa, což opět přijímám s radostí, neboť jsem nyní mimo ochranu oblaků, tz. slunce pevně kraluje obloze. U jednoho brodu si dávám pauzu a schladím si nohy – luxus záležitost. Následující pasáž mě dovede mezi pastviny. Trochu jsem se “bál”, že v rámci Korsiky to bude pořád stejná krajina, ale musím uznat, že i zde to je pestré. Procházím tedy pastvinami a najednou vstoupím do spálené oblasti. Ano, ani Korsice se ohně nevyhýbají. Po chvilce si uvědomím, že daný trek vytvořil jakousi neviditelnou hradbu, která nepustila oheň pokračovat dále. Na levé straně se to topí ve spáleništi a pravá strana se koupe v zeleni.
Kolem půl páté se rozloučím s lehce vlnitými pastvinami a pokračuji v mírném stoupání lesem. Bohužel celý den bojuji s žaludkem, tak jsem toho moc nesnědl a s pitím to taky není nejslavnější. To má za následek, že se již pomalu rozhlížím v mapě, kde je vodní zdroj a do hodiny bych chtěl končit. Voda nakonec klapne přesně podle mapy – čekala mě krásně vyvedená trubka. Pak už mě čeká finální stoupání, které ze mě vymačkalo poslední zbytky sil. V půl šesté stavím stan – pro dnešek mám splněno.
Nemám chuť na jídlo ani vodu, takže si beru uhlí na žaludek a jdu v půl sedmé spát. Tak moc jsem vyčerpaný. Ve 12 v noci se probouzím a další hodinu ťukám článek, protože to nechci odkládat a neumím zabrat.
našlapáno: dneska: 21,30 km, celkem: 45,99 km
výstup: dneska 1 736 m, celkem 3 594 m
sestup: dneska 1 039 m, celkem 2 075 m