6. den na KHW

22.9.2023 – Mordor v Alpách

Tak vítr se neutišil ani v noci – pořád měl odněkud co brát. A k ránu do toho hodí déšť. Po půl sedmé vykouknu ven, mraků je více než včera a vypadá to na velmi zamračený den. Ale uvidíme. Ranní kolečko je ultra rychlé a před půl osmou startuji totálně navlečen v nepromokavém kombu a pončo navrh. Ano, tak hrozně to venku vypadá.

Sestupuji ostrým svahem k jezeru, kde jsem původně chtěl spát. No ještě, že jsem tam nešel – u jezera bych těžce hledal místo. Je zde rozcestník a mi se podaří špatně odbočit. Zjistím to více jak půl kilometru dále, kdy mi nesedí trvající klesání. Ale rozumím, proč jsem se tam hnal – ve vzdáleném údolí to vypadalo, že tam bude příjemnější počasí. Tak se v tom dešti otočím a valím to zpátky. Od rozcestníku už správným směrem začínám šplhat v ostrém kopci a proti mě jdou 2 dámy. Ony utíkají mrakům, větru a dešti a já tomu jdu naproti. 😉 Po deváté narazím k chatě Filmoor-Standschützenhütte (2 350 m.n.m), takže předpokládám, že dámy spaly zde. Chata láká dovnitř – i v tom deštivém pekle cítím, že je zatopeno v krbu a přes okno to vypadá útulně a hlavně suše. Já bohužel musím dál – kdybych tam vešel, tak už do té sloty nepůjdu. A tak si aspoň fotím, jak se stylově chladí pivo na horách.

Pokračuji v tom Mordoru a začíná to být opravdu mazec. Vítr je tak silný, že mě sem tam “odhodí” půl až metr kam nechci. Do toho, jak jsem v mracích, které jsou plné vody, tak díky větru na mě útočí tisíce mini vodních projektilů, které se úspěšně zabodávají do těla.

Kousek, tedy cca půl km za chatou jsou 2 varianty – horní po hřebeni nebo spodní, kdy jdu dolů, a pak cca 700 výškových metrů nahoru. I samotná navigace vybírá spodní variantu. Scházím prudce dolů a sem tam se mi daří utéct tomu větru. Ten je opravdu nekompromisní a pocitově sklepává teplotu solidně dolů. Naštěstí, jakmile klesnu o pár stovek metrů níž, tak je nějaká viditelnost a i ten déšť a vítr se zklidní.

Nyní si už hlídám mapu u každého rozcestníku, a tak vidím, že se nebude klesat až na samotné dno údolí, ale za chvilku se doslova zakousnu do obrovské levé stěny. Čím jsem výše, tím je samozřejmě chladněji, více deště a větru. A snižuje se viditelnost, až se dopracuji na dnešní standardní “mléko”. Kopec je nekonečný a mám co dělat. Tady začíná nastupovat hlava, protože je zde akumulovaná únava, drsné počasí a nulové výhledy. Jakmile se přehoupnu přes hranu stěny, tak mám opravdu dost, ale počasí mi nedává šanci zastavit a vydechnout.

Krátkým sestupem se dostanu k další chatě Obstanserseehütte (2 304 m.n.m), která opět zve dovnitř, ale já nesmím. Jak jsem psal – kdybych vešel dovnitř, tak dneska bych už nevyšel ven. Je takové počasí, že bych nešel ani pro noviny. 😀 Hlava nesmí ani náznakem dát šanci přemýšlet o chatě a musí neustále dávat jasný pokyn – kupředu levá. 😉 Následující pasáž, můj předpoklad, je za pěkného počasí naprostá paráda, ale já těžce bojuji. Vydrápu se v rámci posledního delšího stoupání na nejvyšší bod celé Karnské hřebenovky Eisenreich – Montagna del Ferro (2 665 m.n.m) a fotím bílou stěnu, kterou vidím skoro celý den. Je půl jedné odpoledne a já už vím, že tenhle Mordor, co se týká počasí, se mnou bude i po zbytek dne.

Mapa sice říká, že se už bude klesat, ale jsou tam ještě 2 vlny (2 635 a 2 592 m.n.m) a ty mi dají zabrat, protože hlava už vidí jenom klesání. A počasí je čím dál horší. Nyní už regulérně padají provazy vody a vítr taky nepolevuje. Říkám si, že jakmile začnu výrazně klesat a dostanu se pod mraky, tak bude fajn. Bohužel i s klesáním je počasí pořád masakr. Jedu na autopilota. I když jsem kvalitně oblečen, tak mi začíná být zima, prsty na rukou jsou tak podchlazené, že si nejsem schopný udělat selfie!!! 😀 A dostavuje se únava. Hodně těžký úsek. Tady se testovaly, posouvaly hranice mé mentální výdrže. Tady nebyl prostor na nějaké kdyby, nechci, možná, atd.

Jakmile jsem u chaty Sillianer (cca 2 445 m.n.m), tak beru první lepší cestu, která vede středem dolů. Až tady konečně déšť a vítr nejprve jedou na půl plynu a nakonec toho úplně nechají. Je cca 2 odpoledne a já si uvědomím, že jsem díky počasí neměl jedinou pauzu a jedu v zátahu od snídaně. Tělo je neskutečný stroj, které umí potáhnout, když je třeba. Finální sestup do Sillianu je nekonečný a opět se mi ozve kotník. Jako, on se ozýval každý den, jen ne tak moc jako teď při sestupu. Ale to mě nezastaví. Jakmile mám Sillian jako na dlani, tak dám max zoom na foťáku a hledám můj bílý šíp (auto). Je tam!!! Nebudu kecat, úplně ok jsem nebyl, když jsem auto šest dnů zpátky opouštěl, i když jsem to parkování měl doporučené místňákem, jak jsem psal.

Po čtvrté již procházím Sillianem a nevnímám, že opět prší. To si uvědomím, když vidím kolem sebe lidi s deštníkem. Upřímně? Tento „májový deštík“ je nic, pravé dešťové peklo bylo/je nahoře. Skočím do auta a vím, že už bude fajn – čti sucho, teplo, bez větru. Převlékám se do suchého oblečení a píšu domů, že mám splněno. A říkám si, že včera večer, když jsem uvažoval o tom, že to počasí bylo nic moc, a tak Alpy to očividně slyšely a sami sobě si řekly: „Tak tomuhle říkáš počasí nic moc? OK, zítra ti představíme počasí, které je opravdu nic moc!“ 😀

Již při sestupu jsem se rozhodoval, jak s odjezdem. Hned vyrazit nebo až zítra ráno? Nakonec zvítězí varianta zítra ráno – budu více odpočatý a taky se již celý den těším na další pizzu, kterou tady dělají luxusní. Než se v šest večer otevře pizzerie, tak si pořeším benzín a pití na zítřek, ať se ráno nezdržuji. Po šesté zapluji do sedačky v pizzerii a dávám si luxus odměnu za ten náročný den. Tady si půjčím slogan z Beskydské 7: “Lehce dosažené věci nemají žádnou cenu.” Pro mě dneska velký kus pravdy.

V půl osmé jsem zpátky na parkovišti a připravuji se na další noc v autě. Já vím, psal jsem, že už nikdy více a vidíte, jak dlouho mi to vydrželo. 😂

Vzdálenost:
dneska: 26,3 km, celkem: 160,3 km
Převýšení:
nahoru 1,65 km, celkem: 10,75 km
dolů: 2,70 km, celkem: 10,73 km