10.8.2022 – nekončící planiny a divný modrý opar
Noci se mi v této sekci pozdávají – opět nebyla zima a vše je ráno suché. Vykouknu po půl sedmé ven a údolí má díky rannímu světlu zajímavé barvy, takže je třeba to zdokumentovat.
V rámci snídaně si kontroluji jako vždy vodní zdroje a dneska tu je hned ze startu 17 mil bez vody. Tedy je tam po 9 mílích zacházka několik minut od trailu, ale nechce se mi tohle řešit, a tak si beru 3 litry a s tím vydržím. Váha sice naskočí, ale zase pauzu na oběd si budu moci udělat kdykoliv. 😉
Již od samého začátku dne je směrem, kterým se vydáván, celkem oblačno. Tak jsem zvědav, jak to dneska dopadne. Přede mě je postaven solidní kopec a navigace mi to již při snídani dala jasně najevo – bude to skoro na samotný vrchol. Trail se zpočátku ukryje do mini lesa, ale pak začne stoupání a je zde první ochutnávka v podobě pohledu do údolí napravo od kopce.
Pohled do údolí mě hodně naladí a pokračuji dále. Trail se ale stáčí doleva a já budu kopec nastoupávat z opačné strany než jsem chtěl. Ale věřím, že dané údolí ještě uvidím. Nejprve je mi tedy představeno nekončící údolí nalevo od kopce. Pak se dostanu do luxusní pasáže, kde to vypadá jakoby tu skalku u trailu dělaly lidské ruce. Ale ne, tohle je dílo přírody. 😉 Finální pasáž se nese v duchu otevřené hřebenovky a je to jedním slovem bomba.
Jakmile se dostanu do míst, kde znovu vidím údolí napravo, tak si hned dávám pauzu. Ty planiny jsou pro mě prostě neodolatelné. A zde to je s velkým jezerem a horami v pozadí. Koukám do údolí, které najednou ožívá. Jsem přenesen do druhé poloviny 19. století a jsem jedním z indiánů, kteří zpovzdáli sledují karavanu vozů bledé tváře. Karavana je vedena zkušenými pioneery, kteří ví, jak přežít v této nehostinné krajině. Ve vozech jsou většinou Evropané, kteří připluli do Ameriky najít štěstí a nyní putují dál na západ a bojují s nástrahami kruté přírody. Ve vzduchu je cítit další dobrodružství, další vypjatou situaci mezi indiány a blednou tváří…
Po této luxusní snové pauze pokračuji v táhlém sestupu. Okolí je stále luxusní a počasí zatím taky celkem drží. Je zde jedna pasáž, kde klesám v rámci dlouhých cik-cak zatáček. A hranice mezi státy je uprostřed, takže jsem chvilku v Idaho, otočka a jdu do Montany. Pak otočka a jdu do Idaho. A tak to je 6x. 😂
Blíží se čas oběda, ale mě nyní “děsí”, co vidím kolem. Jakoby se celé okolí zakrylo modrým oparem či kouřem? Vůbec netuším, co to je, ale viditelnost vzdálených hor je skoro nulová. Rychle tedy vařím oběd a uvažuji, co to je. Na kouř z ohně to nemá zápach a taky to je všude kolem. No uvidíme, co z toho nakonec bude.
Pokračuji v sestupu a vypadá to, že se modrý závoj zvedá nebo je rozfoukán, protože se viditelnost lepší a lepší a tím se mi potvrdí, že to není požár. Již od rána potkávám docela dost SOBO hikerů a nakonec to bylo 13 hikerů mířících k hranicím Mexika. Vypadá to, že jsem v těchto dnech narazil na hlavní bublinu SOBO.
Finální část sestupu je ukryta v lese a já na pohodu dokončím tuto pasáž, která končí u začátku trailu k jezeru Aldous, kde také mířím. Fotím se u cedule, kde je jasně dané, kudy má jít NOBO hiker a kudy SOBO. 😉
Poslední více jak tři míle budou do kopce, ale nebude to divočina. Postupně to bourám nahoru a místy není trail v ostrém svahu pořádně zakousnut, takže to při traverzu celkem ujíždí. Ale nakonec se dostanu k vodě a protože zde není místo pro stan, tak beru rovnou 4 litry a ještě to potlačím nahoru. Po míli vidím nějaké rovné místa, ale nejvíce mě zaujme kopec kousek od trailu. Bude to sice ostro středem nahoru, ale to mě neodradí. Po cca 7 velice intenzivních minutách jsem nahoře a je to paráda. Vařím si večeři – těstoviny od Knorr a koukám do okolí.
Pak hledám místo pro stan, protože kopec je v podstatě lávového charakteru, takže to bude asi trochu ořech. Najdu místo a doufám, že to klapne. Bylo třeba trochu pobojovat a vizuálně to není na 1*, ale stan stojí a bude kde spát. 😉
dneska: 25 mil (40 km), total: 1 849 mil (2 958 km) přeskočeno kvůli uzavírce: 77 mil (123 km)