61. den na CDT

3.7.2022 – neskutečné zakončení dne

Terka a Luboš nakonec zůstali ve Winter Lake a domluvili jsme se, že mezi 8:00-8:30 se setkáme na parkovišti u silnice 40. Pro mě to tedy znamenalo mít budík na 6:30. Na pohodu vstávám a již se kolem mě prohánějí denní hikeři – je neděle a slunečno, takže se není čemu divit. 😉

Po osmé tedy peláším dolů k silnici, která je vzdálena cca míli a něco. A stále hromady denních hikerů v protisměru. Na parkovišti jsem kolem 8:40, ale Luboš a Terka stále nechytli stop. Píšeme si, že se tedy setkáme na vrcholu Mt Flora (4 001 m), což je od parkoviště cca 560 výškových metrů. Nejprve stoupám po prašné cestě a po cca 1 km naskočím na tradiční trail a začínám intenzivně stoupat. Počasí je parádní – zatím slunečno a fouká slabý vítr. Daří se mi předcházet některé denní hikery, i když mám daleko větší batoh. Už ty čtyř tisícovky sekáme jak Baťa cvičky. 😂 A teď vážně – v Coloradu jsem už měsíc a jen na pár výjimek jsme nad 3 000 metrů, takže jsme luxusně aklimatizovaní a výstupy zvládáme lépe. Ale i tak pořád funím a musím si to odšlapat. 😉

Na vrcholu jsem v 10:20 a je to masovka – opravdu spousta lidí. Luboš s Terkou byli 1,3 míle za mnou, takže si dám delší pauzu a počkám na ně. Výhledy jsou luxusní, takže fotím, co to dá. Za cca 50 minut dorazí Luboš a v těsném závěsu Terka. Dávají si krátkou pauzu, a pak pokračujeme dále.

Nyní nad čeká solidní klesání s jednou menší vlnou. Tuto trasu denní hikeři nevyužívají, takže opět to jsme jenom my CDT hikeři. 😉 První část sestupu je vedena po obrovské horské louce, která se pak změní na kamenné pole. Tady trochu zpomalime, protože ti je celkem technicky náročné chodit v kamení.

Jakmile se dostaneme pod úroveň kamenného pekla, tak nad trail provede luxusním údolím po jeho levá straně. Údolí je lemováno obřími skalními stěnami a já si připadám jako trpaslík. Původně jsme chtěli mít obědovou pauzu až na konci celého klesání, ale je již po jedné odpoledne, takže zastavuje tady u vody.

Po vydatnem obědě trail pokračuje na levé straně údolí a je místy doslova vyfrézován do prudkého svahu. Za chvilku nás čeká zmíněná mini vlna, která nás dostane přes kopec a začneme ostře sestupovat na dno dalšího údolí.

Je cca 2 odpoledne a rozprší se. Naštěstí jsme již na hranici lesa, takže pokračujeme v sestupu skryti mezi stromy. Jakmile jsme na dně údolí, tak se schováme pod husté stromy a máme v plánu tady bezpečně přečkat bouřku, a pak pokračovat. První hodina čekání nám rychle uběhne, protože se luxusně bavíme o všem možném. Kokem 4 odpoledne to vypadá nadějně, ale pak se znovu hustě rozprší + opět hřmí a do toho nám začíná být zima, jak jen sedíme. A tu začnou docházet další hikeři, kteří utíkali z kopce dolů před bouří. Začíná tu být na mě moc lidí, a tak chci zkusit zajít minimálně k další vodě, která je vzdálena 3 míle, jestli se počasí zlepší.

Po půl páté přestává pršet, hromy a blesky už taky skončili, a tak se loučím s Lubošem a Terkou a vyrážím do ostrého kopce. Ideálně bych se chtěl přehoupnout přes James peak – jedná se o poslední 13-ti tisícovku ve stopách v Coloradu – pro Evropu – vrchol má 4 057 m. 😉 A převýšení je krásných 966 metrů! Po skoro dvou hodinách odpočívání pod stromy vyrazím jako raketa a nekompromisně ukrajuji metry. Počasí je OK, hlavně neprší.

Jakmile se dostanu nad hranici lesa, tak dokonce vysvitne slunce a je teplo. Paráda, to vypadá nadějně. Dávám si pauzu na energetické tyčinky a jsem připraven se opravdu přehoupnout přes vrchol. Ale stále to jsou více jak 2,5 míle a polovina výškových metrů.

Další pasáž jsou nekonečně horské planiny a opět to ve mě rezonuje a já si to opravdu užívám. Tyto jsou pro změnu krásně zeleně zbarvené.

Za další míli nabírám vodu a počasí se začíná kazit. Ale já jsem rozhodnutý to zkusit – na vrchol mi chybí 1,5 míle. Příroda se rozhodla, že v rámci podvečerní procházky si znovu projdeme skoro celý její repertoár, co se týká počasí – mám za sebou slunečno, teplo, zataženo, chladno, zima, vítr a chyběl mi jen déšť. Jsem necelou míli od vrcholu a spustí se intenzivní déšť. Beru to jako zkoušku, zda jsem hoden dneska pomyslně uzavřít James peak. Já se samozřejmě jen tak nedám, proplétám se mezi kapkami deště a blížím se k vrcholu. Ironií je, že se mi naskytne pohled skrz vzdálené sedlo na další horský masív v pozadí, který je zalitý sluncem a já mám provazy vody. 😂

A tu se stane “zázrak”. Těsně před vrcholem 20 minutový déšť ustane a skrz mraky se probojuje slunce. Neskutečné – v sedm večer dostávám luxusní odměnu za tu “dřinu”. Za mnou pořád leje a přede mnou je slunečno. Tady příroda v surové formě v jeden okamžik ukazuje svou krásu i drsnost. Díky dramatickému počasí si potvrdím, že příroda dokáže být jednu minutu okouzlující a druhou nebezpečná. Úchvatná podívaná a já doslova poletuji po vrcholu a fotím a točím. Tuhle show mám nyní jen sám pro sebe a jsem rád, že jsem se rozhodl to zkusit dneska vyjít. Ale je třeba napsat, že jsem měl dneska štěstí. Jak víte, pár dnů zpátky mi to nevyšlo. 😉

Po půl osmé musím začít se sestupem, ale i tak stále fotím jak pominutý. 😂 Kousek od trailu nacházím luxusní místo, kde mám výhled do údolí a tento luxusní podvečer zakončuji parádním západem slunce. Během něho si vařím mexickou rýži od Knorr a užíván si každou minutu. Pak už zbývá slavná dvojka foto+text a dneska to bylo extra dlouhé. Usínám v půl 12 a napevno si ukládám dnešní podvečer do mozkovny – bezpečně nejkrásnější konec dne na CDT zatím. 😉

dneska: 15 mil (24 km), total: 1 065 mil (1 704 km) přeskočeno kvůli uzavírce: 77 mil (123 km)