4.4.2016
Vstávám již v 5:30 ráno, protože nás mají vyzvednout v 6:00. Jenže hned jak vstanu, tak fičím na záchod a je to takové všelijaké. Není úplně nejhůř, ale do zpěvu mi taky není. Rozhoduji se tedy, že snídani vynechám a uvidíme, co bude. Nakonec nás vyzvednou až v 6:30 – klasika, jsme v jižní Americe. 🙂 Nastupuji do minibusu a zjišťuji, že nás je dohromady 14!!! Ještě 2 dny zpátky byl maximální počet lidí na trek 12. Sestava byla následující – 4 Angláni, 4 Izraelci, 3 Němci, 2 Francouzky a já – Republica Checa. Cesta nejprve vede přes mini městečka a vesničky po asfaltce, až v Yungay zabočí prudce vpravo a po nezpevněné cestě to valíme do Portachuelo passu – 4 765 m.n.m. Minibus s námi solidně háže, takže mi žaludek co chvilku připomene, že zrovna není ve formě. 🙂 Před passem zastavujeme a fotíme nádherné údolí za námi.
Nakonec cesta trvala nekonečných 6 hodin. Na začátku cesty jsem byl svědkem, jak borci připravovali naši výbavu pro osly a koně. Naše „stádo“ čítalo 5 oslů a 2 menší koně + 2 borci, kteří je měli na starost. Dále s námi vyrazil průvodce Maximo a paní kuchařka. Výkop akce byl v 13:30.
Je krásně slunečno a my to valíme přes horské vesničky, kde potkáváme spoustu zvědavých dětí. Jo, málem jsem zapomněl. Trek se chodí z obou stran a my jsme začali na pomyslném konci – Vaqueria. Během cesty se dám do řeči s Karolinou – Němkou, která tam je s přítelem a taťkou. Do tábořiště dorazíme za cca 3,5 hodinky.
Během cesty zjišťuji, že Izrael bude opět hoden své pověsti (která je hooodně špatná). Boreček má přenosný reprák, a tak během cesty vyřvává nějaká bordel muzika. Během dne jsem toho moc nejedl, ať se žaludek zklidní, takže jsem celkem unavený. Po postavení stanů jsme se schovali do jídelního stanu a čekali na večeři. Ta nakonec byla až před 8 večer. Vypadalo to, že žaludek a střeva budou ok. Bohužel to jenom vypadalo. 🙂 Kolem 22:30 jsem vystartoval ze stanu, mojí čelovkou vyplašil sedící krávu za stanem a měl jsem co dělat, abch stihl sundat kalhoty. 🙂 Za 15 minut jsem pro velký úspěch fičel znovu, tentokrát byla kráva již pryč. Tohle vypadá na zajímavou noc. Beru Endiaron a pokouším se usnout.
5.4.2016
Máme vstávat kolem 6 ráno, ale já už před 6 opět fičel do křoví. Sakra!!! Posnídáme, opět do sebe kopnu tabletku a kolem 7 vyrážíme. Ani ne za hodinku opět směr křoví. Přestávám počítat, kolikrát to již bylo a tlačím se pomalu dopředu.
Izrael opět pouští hudbu, a tak se mu snažím vyhnout. Ono by to mohlo taky blbě dopadnout. 🙂 Jsem unavený, solidně vyždímaný a do toho na tak krásném treku mám poslouchat nějaké tuc tuc? Taky jsem tenhle styl hudby kdysi hodně poslouchal, i dnes když mám náladu, tak si to poslechnu, ale během treku na horách? Takže ho většinou nechávám přede mnou, bo bych mu fakt jednu ubalil. 🙂 Dopoledne jsem toho nakonec moc nesnědl, protože jsem měl strach, co zase bude. Do Punta Union passu (nejvyšší bod na treku) jsem to valil díky jedné housce a tyčince Snickers. Pass je ve výšce 4 750 m.n.m a musím uznat, že tlačit se tam skoro nenajezený a mít srajdu není optimální. 🙂 Ale nakonec se zadařilo a dokonce jsem tam byl 3. z naší skupinky. Pohled na údolí s jezerem za passem byl dech beroucí. Fotím a na chvilku zapomínám, že na tom nejsem 2x dobře.
Pak nás již čeká sestup do údolí. Během té doby rezignovaně opět odskakuji a je jasné, že budu muset nasadit drsnou dietu. Do tábořiště dorazíme kolem 2 odpoledne.
Kolem 3 se solidně rozprší a tady nastala hodina pravdy ohledně kvality či spíše nekvality vybavení – stanů, karimatek či spacáků. Já jsem byl těžce v cajku, protože jsem měl všechno svoje, ale ostatní měli o zábavu postaráno. Kolem 6 byla večeře, ale já si dal pouze suchou rýži. Pak jsem fičel spát. Únava byla solidní – přece jenom to byl mazec den díky mému stavu.
6.4.2016
Vstáváme opět v 6 a já měl za sebou klidnou noc. Ok, tohle vypadá dobře, ale nesmím to zakřiknout. Na snídani si teda opět dávám pouze suchou housku. Včera večer se řešilo, zda se dneska půjde pouze 7 hodin do dalšího kempoviště nebo zarveme a dotlačíme se až na začátek treku do vesničky Cashapampa, což by bylo cca 10 hodin. Já řeším jiné věci, a tak hlasuji pro 10 hodin, protože s tím nemám problém. Nakonec vyhrává varianta 10 hodin, ale opět Izrael má plno keců kolem. Už z něho opravdu rostu. 🙂 Nejprve jdeme překvapivě po vrstevnici nahoru, ale je to proto, abychom měli pěkný výhled na okolní 6-ti tisícovky, které jsou opravdu nádherné. Některé sice halí mraky, ale i tak to je luxus výhled, viz foto.
Pak již sestupujeme na dno údolí a valíme to kolem jezera. Cesta je luxusní a jde to skoro samo.
Polovina cesty je v podstatě rovinka, a pak se cesta stočí dolů do dalšího údolí, kde sestupujeme až do vesničky Cashapampa. Jde se mi na pohodu, sice opět přes den moc nejím, ale jde to. Těsně před vesničkou zjišťuji, že jsem 1. z celé skupinky.
Do vesničky dorazíme kolem 3 odpoledne, takže to nakonec bylo cca 8 hodin chůze. Jsme ubytovaní u jedné rodiny, takže stany jsou postaveny na mini plácku jeden vedle druhého. 
Všichni si hned kupují vychlazené pivko a usedají ke stolu hrát karty či jen spočnout, protože to pro některé byl očividně záhul. 🙂 Já jsem na dietě, takže žádné pivko. Němci se rozhodují, že pofičí již dneska do Huarazu – taťka Karoliny měl celkem krutou minulou noc a při jeho věku 60 let říkal, že 2 dny kempování pod stanem je dost. Což je pravda. 🙂 Večer jsem si dal opět dietu – holé špagety a fičel spát.
7.4.2016
Dneska jsme vstávali až v 7 ráno, posnídali, pobalili všechny věci a snesli je kousek dolů na křižovatku – osly a koníci byli již pryč. Dopolední program byl jednoduchý – zašli jsme si k termálním pramenům. Cesta vedla strmě dolů, a tak jsem si říkal, jestli to půjdeme i zpátky nahoru nebo nás vyzvedne minibus. No uvidíme. Nejprve jsme minuly hodně staré a opuštěné termální koupaliště, až jsem si říkal, že tam doufám nejdeme. 🙂 Kousek od toho byly mini jezírka, kde jsme se naložili. Teda já jenom nohy, protože jsem plavky nechal v Huarazu a nechtěl jsem to hrotit.
A to tam tak sedím, sleduji zbytek bandy a říkám si, že tentokrát to úplně neklaplo. Nejprve jsem si říkal, že to bude věkem – druhým nejstarším byla Karolina a její přítel – 26 roků. Ostatní měli od 19 do 24. Ale pak jsem si uvědomil, že v Bolívii na Salar de Uyuni tour byli taky mlaďoši a byla to paráda. Takže věkem to nebude. Prostě jsem si s mnoha nesedl, a jak jsem je sledoval a poslouchal, tak jsem se v tom jenom utvrzoval, že opravdu tentokrát ne. Maximo se snažil sehnat nějaký odvoz, ale nakonec jsme to museli šlapat pěkně nahoru po svých. A protože slunce jelo o 106, tak to stálo za to. Pak jsme již fičeli zpátky, tentokrát klasickým busem, takže jsme se uvelebili a jelo se. Jenže cesta byla opět vysekaná v úbočí strmého svahu, takže o zábavu bylo postaráno. Řidiči autobusů tady v Jižní Americe musí mít nervy ne ze železa, ale z pořádně kalené oceli a koule velikosti kokosového ořechu, bo jinak nevím. Sem tam jsme jeli opravdu na hraně útesu, míjeli se s protijedoucím autem a řidič no stres. 🙂
Jak jsme najeli na asfaltku, tak byla pohoda. Jenže po cca půl hodince rána a píchli jsme. Bylo třeba najít servis, a tak jsme rychlostí cca 20km/h jeli dál. Našli jsme něco jako servis – pro mě skladiště starých ojetých pneumatik a harampádí, ale byl to servis. Za půl hodinky bylo opraveno. Teda „opraveno“. Bylo to levé zadní kolo, takže se všichni v levé zadní části autobusu museli přesunou na pravou stranu. 🙂 Dále do kopce jsme jeli cca 30 km/h a z kopce to sem tam pan řidič rozkulal na 55, jednou dokonce na 60 km/h!!! Takhle se opravuje v Jižní Americe píchlá pneumatika. 🙂 Do Huarazu jsme dorazili se slušným zpožděním. Já nikam nespěchal, takže za mě no stres. Chtěl jsem dát průvodci a kuchařce nějaké ty kačky, ale 2 hošani, kteří byli ve stejném hotelu jako já, se mě ptali, zda jsem taky platil za tour víc než ostatní. Nakonec z toho vyšlo, že my, co jsme to bookovali přímo u agentury, jsme platili víc než ti, co si to bookli přes hostel. Takže jsem připravené peníze schoval, poděkoval Maximovi a kuchařce a fičeli jsme do agentury zjistit, co a jak. Tam nás čekalo nesmyslné vysvětlování, že jsme to vzdali a fičeli na hotel. Já měl již zaplacenou noc, takže jsem se ubytoval. Jenže kolem 5 odpoledne mě to zase chytlo. Nakonec jsem na záchodě byl 2x. Tak teda nevím, co se děje. K večeru na pokoj dorazil další týpek, chvilku jsme pokecali, ale pak jsem se snažil usnout.