4.-7.6.2015
Následující 4 dny mám v plánu si prošlápnout známý Juan De Fuca trail – cca 47 km kolem pobřeží. Na začátek trailu se mám v plánu dostat stopem. Nejprve beru bus z centra na okraj a pak už vztyčím palec hore a doufám, že mi někdo brzy zastaví. Po cca 30 minutách mi zastaví borec a vezme mě o kousek dál. Hned na to mi zastaví další – George – luxus týpek, hodí mě až za městečko Sooke, o kterém stačí říc pár zajímavostí. Chvilku na to mi stopne další pohodář a i když to je jen kousek, tak je to příjemných 5-10 minut. Nakonec mi zastaví bourák jak kráva, až si říkám, jestli to není omyl a budou se ptám na cestu. 🙂 Nestačím ani otevřít dveře a zpod auta vyjíždí nástupní mini plošina – jak jsem psal – auto velké jak kráva. 🙂 No a za volantem cca 25-30 let holčina. Když ji řeknu, kam jedu, tam kontroluje mapu a to si říkám, že to vypadá, že to auto má půjčené. A taky že jo. 🙂 Kdysi taky stopovala tady na Vancouveru Islandu a pak i v British Columbii, proto zastavila. Takže jsem se zdárně dopracoval přes 4 stopy na začátek trailu. Zaplatil jsem poplatek na 3 noci a ve 13:15 byl výkop akce. Po cca 3,5 hodinách jsem na místě Bear Beach – je to cca 9 km, ale v kempu je škola, tak se přesouvám o další 1 km a jsem tam úplně sám. Neskutečný klid, pouze zvuk vln z oceánu.
Další den si dám pořádně do těla – výkop je v 10 a čekalo mě neskutečných 19 km v těžkém terénu, kdy to bylo pořád nahoru a dolů, bahno, kameny, atd. Bágl byl taky solidně těžký, takže mi těch 19 km trvalo cca 8 hodin.
Ale zase na druhou stranu člověk zjistí, co to tělo je schopné zvládnout, i když má pocit, že už je hotový. Noc trávím na Sombrio beach – vedle stanuje táta se synem a partička ze školy. Většinou jsou na plážích vedle toalet kovové krabice, kde se na noc uschovává jídlo před medvědy, ale tady jsme nic nenašli, takže jsme museli jídlo zavěsit na strom. Chvilku jsem zápasil s přehozením lana přes, co nejvyšší větev, ale nakonec mise byla úspěšná. Počasí se díky všude přítomnému moři celkem slušně rychle mění, takže večer se od moře valí hustá mlha a pláž získává úplně jinou atmosféru. Celkem brzy usínám a nakonec spím slušných 12 hodin. 🙂
Třetí den mám v plánu ujít 13 km – nohy již solidně bolí, takže to valím na pohodu. Hned ráno potkávám rangera parku, který mi zkontroluje permit a pak se dáme do řeči o treku,atd. Z těch pár minut hovoru bylo jasné, že svou práci má fakt rád a stará se o to, aby bylo vše ok. Nakonec ho za cca 2 hodinky potkávám dál na treku a opět fajn pokec. Nakonec jsem dorazil do plánovaného kempu za cca 4,5 hodky. Tentokrát to není na pláži, ale v lese.
Poslední den treku mi zbývá 7 km a mám zarobeno. 🙂 Nohy ale bolí jak čert, dostaly díky terénu a těžkému batohu solidně zabrat. Na konci treku opět potkávám rangera parku, který se mě ptá, kdy si to dám znovu. 🙂
Dnes se mám v plánu dostat co nejblíže k Tofinu, kde plánuji strávit další cca 3 dny. Nejdříve stopnu starší pár, kteří mě vezmou do Port Renfrew, což je první mini městečko na konci treku.
Tam pozjišťuji v jednom centru info, jak se co nejlépe dostat do Tofina a vyrážím daným směrem. Ani ještě nestopuji a zastaví mi holčina kolem 30 se synovcem. Že prý nevypadám jako nějaký divný týpek, takže mě vezmou k jezeru Lizard, kde kempují. Není to ani 5 minut a zastavuje mi týpek z Austrálie, který je tady zrovna na dovolené. Manželka se synem dorazí později, takže teď měl v plánu projet si Vancouver Islands, co to dá. Na pohodu kecáme o všem možném a nakonec se borec rozhodne, že mě doveze až do Port Alberni – opačným směrem než měl namířeno, takže si takhle nadjel cca 120 km!!! Prostě mazec. Cestou zastavuje v Subwayi na luxusní housku plněnou podle přání. Jenomže housky připravuje holčina, jejíž angličtina je pro mě doslova masakriální. Ptám se na skoro každou druhou věc, co řekla. A kolega z Austrálie jí říká: „Ale on rozumí a mluví normálně.“ Tak drsně to vypadalo. 🙂 Před Port Alberni se loučíme a já si říkám, zda to nakonec nedám až do Tofina, které by mělo být jen cca 2 hodky cesty a je teprve půl šesté.
Zastaví mi borec během cca 15 minut, a že mě hodí za město, že tam budu mít lepší šanci něco chytit. Na výpadovce stopuji skoro hodinku a nic, takže měním plán a potřebuji se dostat do Sproat Lake kempu, který je cca 10 km. Sranda je, že mi spousta lidí ukazovalo, že nejedou nikam daleko a já nevěděl, jak jim ukázat, že já chci jenom kousek. 🙂 Tak si to pomalu šlapu tím směrem, stále stopuji a zastaví starší pán a říká mi, ze mě může vzít pouze kousek a já na něho: „Já potřebuji jenom kousek.“ 🙂 Nakonec zjistíme, že bydlí kousek od kempu, takže mě dovoze až k bráně kempu!!! Zatím jsem měl štěstí na opravdu fajn lidi – jak se loučíme, tak popřejí bezpečnou cestu, hodně štěstí, atd. Kemp je na bázi samoregistrace, takže do obálky hodím 25 babek a hotovo dvacet nebo spíš dvacet pět? 🙂
Fotogalerie – Juan De Fuca trek