Vodní peklo v Mandalay :-)

12.4.2012 – Ráno stáváme v 6 hodin a připravujeme se na odchod. V 6:10 zaklepe na dveře majitel hotelu, a že je čas, ať to stihneme. Prostě fajn starostlivý pán. Nakonec je pro nás připravené taxi a my se na pohodu dostaneme na vlakáč. Tam ještě před sedmou dorazí vlak a my aktivně nasedneme. Vlak ale pořád stojí, nikdo jiný nenastoupil a vlak se začal uklízet. Pak se vlak rozjede, ale jenom přejížděl na jinou kolej. Tak se jdu zeptat, jak to vypadá a zjišťuji, že vlak má 1,5h zpoždění což je normální. Tak teda vystoupíme a čekáme na vlákáči. Nakonec v 9 hodin přijede ten samý vlak, co celou dobu stál na vlakáči. Prostě Barma. 🙂
Nastupujeme, tentokrát nastupují i ostatní a rozjedeme se. Důležitá poznámka – dnešním dnem začal v Barmě 5-denní Water festival, což znamená, že se na všechny bez výjimky může hodit kýbl s vodou či postříkat ho hadicí, atd. Prostě vodní peklo. No a jen jsme se rozjeli, tak někdo do uličky celého vagónu hodil kýbl vody. 🙂 Jedeme dál a najednou Martin a Jirka dostanou skrz otevřené okno další přesně zamířený kýbl vody, takže jsou solidně mokří. To už jsem pochopil i já, že to bude hodně nebezpečné a tak jsem během následujících 5 dní nenosil sluchadlo, protože bych to nedopadlo dobře. Samotná jízda vlakem byl taky zážitek. Vlak sebou doslova háže na všechny možné strany – doleva, doprava, nahoru, dolů a vy na sedačce místy máte co dělat, abychom se tam udrželi. 🙂 Asi po 1,5h do vlaku nastoupí hromada místních prodavačů a hlavně dámy udivovali, jak mohli tak elegantně s tím táckem na hlavě bez problémů procházet jednotlivé vagóny.
Během cesty jsme měli možnost vidět mimo městkou krajinu a hlavně spoustu farmářů na polích.
Do Mandalay jsme dorazili kolem 5 odpoledne a hned vyrazili směr hotel. Protože jsme si chtěli obejít i další hotely, tak Martin zůstal v batohama v 1. hotelu a Jirka a já jsme vyrazili do ulic. A ano, jen co jsme vyšli ven, prásk a voda lítala na všechny strany. Takže jsme se vrátili mokří skrz na skrz. 🙂 Ubytovali jsme se a ještě vyrazili na večeři.

13.4.2012 – Po snídani jsme měli v plánu si pronajmout kolo a koupit lístky do Kalaw. Ale ani jsme pořádně nevyšli ven a opět voda na všechny strany a spousta lidí se táhla jedním směrem.
A tak jsme se nechali unášet davem a dnešní den můžu zpětně nazvat nekonečná vodní párty. Všude kolem spousta mladých i starších na motorkách či autech s korbou, kde byla další hromada lidí, všichni samozřejmě mokří co to dá, ale zároveň šťastnía užívali si festival.
Nakonec jsme dorazili k začátku takového čtverce, kde uvnitř byl vodní kanál a úplně uvnitř královský palác. Takže díky vodnímu kanálu nebyl problém s vodou a tak jsme za chvilku stály po půlku lýtek ve vodě a koolem nás spousta aut a motorek v koloně, která se velice pomaličku posouvala kupředu. Vpředu už na ně čekala spousta pódií, kde další hromada lidí držela hadice a valila vodu na všechno dole. 🙂
A do toho samozřejme pořádná hudba. Prostě hudební vodní peklo. 🙂 Za chvilku nás jeden místní dostal na auto a my jsme kalili na kapotě auta s dalšíma. Postupně jsme se prokousávali dopředu, tu jsme si dali něco k jídlu, tu jsme tančili pod pódiem, kdy na nás tekly hektolitry vody, tu se nám podařilo dostat se přímo na pódium, takže jsme to viděli i ze shora. Za ten den jsem si podal ruku s více lidmi než za poslední rok. Všichni se chtěli fotit, všichni podávali ruce nebo si s námi sedli na drink.
Nakonec se nám za celý den podařilo projít pouhé 2 strany čtverce, což bylo nějakých 5km. Zbytek trasy jsme projeli vzadu na jeepu, takže boreček si zvýšil společenskou prestiž, že vezl bělochy. Večer jsme si dali ještě na pohodu pivka v blízké restauračce, kde jeden místní chtěl vyfotit svého syna se mnou. 🙂
Kolem 11 jsme na pohodu fičeli na hotel.

14.4.2012 – Dneska jsme se teda vydali na kole skouknout nějaké ty krásy v Madalay. A opět stačilo být na ulici cca 3 minuty a byli jsme mokří. Water festival je prostě Water festival a místní si to užívali každý den pořád se stejným elánem.
Podle Lonely Planet jsme projeli cyklo trasu, kde jsem skoukli chrámy a okolní postranní uličky, takže jsem si udělal pořádný obrázek ohledně života v Madalay.
No a je to celkem mazec. Bordel, špína a smrad vás doprovází skoro na každém kroku, ale místní jsou pořád usměvaví, jsou úplně šťastní, když na ně zamáváte či se jen usmějete. Teď už to zpětně můžu říc, že za ty 3 dny v Mandaly mě bolela pusa z toho, jak jsem se pořád usmíval. Ale to ani nešlo jinak, když všude kolem jsou jen další úsměvy. 🙂
Protože jsme cyklo trasu zvládli celkem rychle, tak jsme si dali ještě 2 velké chrámy a pak nejvyšší bod v Mandalay.
Tam jsme se doslova drápali na kole a kolem nás všichni v autech či na motorkách. Nakonec to nešlo ani na kolem, takže jsme tam dorazili pěšky. Na vrcholu jsme byli jediní s kolem. 🙂 Ale jedna turista nám ukazovala palec nahoru, že jsme teda borci, když jsme to dali na kole. Výhled byl parádní, na všechny strany bylo na co koukat. Večer jsme zašli do jednoho večerního bufetu a dali výborné jídlo.

15.4.2012 – Vlak do Taunzi nám jel v 5 odpoledne, takže jsme měli skoro celý den na další projížďku na kole. První zastávkou byla výrobna zlatých plátků, které se tady v Barmě lepí na Buddhu. Už samotná výroba je masakr práce, jako třeba 5-ti hodinové rozklepávání zlata z malého čtverečku na větší čtvereček.
Po prohlídce jsme se dohodli a koupili 10 čtverečků zlata na památku. Další zastávkou byl chrám s Buddhou, o kterém se věří, že místy má na sobě 6 palcovou vrstvu zlata. A řekl bych, že to bude pravda, protože už od pohledu socha vypadala, že je tam slušná vrstva zlata. Ale než jsme mohli dovnitř, tak Jirka a Martin si museli oblíknout tradiční pánskou sukni, protže měli krátké nohavice. Já jsem jenom sroloval kalhoty dolů a problém byl vyřešen. 🙂
Když jsme byli přímo u sochy, tak jsme vyřešili problém s posledním zakoupeným čtvercem zlata, protože každý měl 3 ks a jeden zůstal. Rozhodli jsme se taky přispět a nalepili na Buddhu další zlato. 🙂 Pak jsme si dali výborné Shan nudle, což je jídlo jedné z minorit v Barmě. A byly výborné. Nakonec jsme fičeli na jeden hodně známý most za městem, ale to vám tam byl mazec. Jako by se všichni rozhodli jet tam. Hromada lidí všude kolem, že jsme nakonec ani na ten most nešli, protože to byl fakt blázinec. Dali jsme si tam pivko a fičeli pomalu zpátky na hotel pro batohy.
Než jsme dorazili na hotel, tak jsme se ještě zastavili v jedné místní hospůdce, kde podle všeho cizinci skoro vůbec nestaví. Celá mini hospůdka byla u vytržení, a přestože nikdo neuměl pořádně anglicky, tak jsme tam strávili parádní čas. Místní srandista se nás na všechno možné vyptával a my jsme se jen usmívali, protože jsme mu skoro nic nerozuměli. Když začal ukazovat na naše náramky na rukou, tak mu Jirka ze srandy řekl, že on má 2 náramky, takže má 2 ženy. Já mám 4 náramky, takže mám 4 ženy. No a Martin nemá žádný náramek, takže žádná žena. Tu se borec na chvilku ztratí do „kuchyně“ a přinese malý hrneček bílé hmoty. Zjišťujeme, že to je kokos s něčím a borec to nutí hlavně Martinovi a ukazuje něco, co si vykládáme jako, že to zlepšuje potenci. 🙂 Prostě mazec akce.
V 5 jsme už byli ve vlaku a tentokrát žádné zpoždění, takže jsme do Taunzi dorazili kolem půl deváté. Během cesty jsme opět skoukli okolní farmářskou krajinu.
Našli jsme hotel a ještě rychle vyrazili do ulic na jídlo. Podařilo se nám najít hospůdku s jídlem a jako bonus byl fotbal. Takže jsme nakonec skoukli i anglickou ligu – Manchester x Aston. Jen jsme to nedokoukali celé, protože ke konci do hospody dorazila místní problémová osoba a televize se museli vypnout, aby byl klid.

16.4.2012 – Ráno jsme měli domluvený bus, který měl dorazit mezi 7-8. Nakonec to nebyl bus, ale klasický pick-up truck, takže cesta do Kalaw se nesmazatelně zapsala do mojí paměti.
Celá cesta trvala kolem 5 hodin a nebýt Water festivalu, tak by to byl luxusní zážitek. Vzadu se střídala hromada lidí, sem tam jsme mezi námi měli pytle s mangem či plný koš něčeho. A tu nastoupí mamka s 3 dětmi. Jedno jde na střechu, jedno na klín mladé slečně naproti a jedno má mamča. Dneska byl poslední den Water festivalu a všichni byli pořád plní elánu, co se týká polévání. A tak náš truck co chvíli zastavoval a my jsme dostali plnou palbu. Do dneška mi to vůbec nevadilo, spíš to bylo fajn být mokrý, protože teď je tady opravdu horko, ale když sedíte na trucku ve stínu a nehýbete se, tak vám za chvilku začne být zima. Takže jsem tam měl asi 2 krize, kdy jsem už vodu nechtěl ani vidět, natož ji cítit na sobě. Ale prostě Water festival byl pořád v plném proudu, takže jen co jsem si říkal, že je mi o něco lépe, tak jsem byl opět mokrý. 🙂
Městečko Kalaw je celkem vysoko v horách takže jsme se poslední skoro 2 hodky prokousávali nahoru a co chvilku borec zastavoval a doplňoval vodu do chladiče.
Nakonec jsme zdárně dorazili do Kalaw, našli hotel a přímo na hotelu se domluvili na 3-denní trek k jezeru Inle od zítřka. Pak jsme vyrazili na jídlo a opět jsme samozřejmě schytali pár kýblů vody. 🙂 Večer jsme na pohodu strávili na hotelu a až za úplné tmy vyrazili na večeři, kdy už nehrozila žádná voda.

Fotogalerie