7.4.2012 – Na hranici jsme aktivně čekali už od 6:30, ale budka se otvírala až v 7. Aspoň jsme skoukli ten šrumec kolem a pak se na pohodu dostali přes obě hranice a opět na, doslova jen, pár hodin zavítali do Thajska. Tam jsme hledali sdílené minibusy, které by nás hodili na letiště v Bangkoku. Po chvíli se nám to podařilo a jen sami dva fičeli další 3,5 hodinky směr letiště. Protože se řidiči minibusu nechtělo zajíždět až na letiště, tak nám sehnal taxíka a problém byl vyřešen. 🙂 Na letišti jsme byli kolem poledne a let jsme měli až v 16:50, takže spousta času před námi. Na pohodu jsme to tam přečkali a k večeru fičeli do Barmy, na kterou jsem se velice těšil, ale zároveň jsem nevěděl, jaká bude. Jirka, který do Barmy letěl už 2.4., nám dal jenom jedno echo, že asi bude ve White House hotelu. No a protože v Barmě není zahraniční roaming, tak jsme věděli, že se nemáme jak kontaktovat. Let byl velice krátký – pouze 1,5h – a na letišti v Barmě proběhlo vše rychle a bez problémů. Do hotelu jsme jeli s jedním Holaňďanem, ať to máme levnější. A hned si ověřuji v praxi raritu, o které jsem četl v průvodci. V Barmě se jezdí na pravé straně a volant skoro u všech aut je taky na pravé straně. 🙂 No fakt, prostě dovážejí auta z ciziny a většinou mají s volantem na pravo. A to nejen osobní auta, ale nákladní a dokonce autobusy. A to pak v autobuse jsou k řidičovi přiděleni 2 pomocníci, kteří mu doslova zahlašují, kdy může předjíždět, atd. Prostě Barma. 🙂 Další bonus je, že v hlavním městě je zákaz ježdění motorek a skútrů. Říká se, že je to proto, že kdysi nějaký skútr naboural do auta mocipána a ten pak vydal ten zákaz.
Dorazili jsme do hotelu a hnedka se ptali na Jirku, zda dorazil zpátky na hotel. Ale bohužel nic, Jirka se na hotel nevrátil. Celkem unaveni jsme šli na pokoj, který byl docela mazec – mrňavá místnost bez oken s větrákem, který nefungoval. V této době je v Barmě období sucha a teploty tady lezou k 40 stupňům a spolu s vysokou vlhkostí to znamená, že se v jenom kuse koupete ve vlastním potu. Tak tam tak ležíme, potíme se a říkáme si, že teda budeme muset tu Barmu projet sami a s Jirkou se sejdeme až na letišti. A tu někdo klepe na dveře a objeví se Jirka. 🙂 Supr. Jirka nakonec bydlel jenom v jiném hotelu. Protože Jirka Yangun už znal, tak nabídl, že vyrazíme na jídlo a pivko. A hnedka nám po cestě řekl, jak se má situace. V Barmě se každý rok slaví tzv. Water festival – vodní festival, který letos začne 12.4.a bude trvat 5 dní, pak je hned Nový rok v Barmě a následují další svátky až do 21.4., což znamená, že spousta spojů, obchodů atd. nebude vůbec fungovat. Naším úkolem teda bylo, že zítra se pokusíme sehnat lístky kamkoliv z Yangonu, protože všichni chtěli na svátky pryč. Jinak Yangon je hlavní město Barmy a byli jsme skoro v centru a to vám byl mazec na ulicích. Byla už sice tma, ale ten bordel, špína a smrad na vás útočil všude kolem.
8.4.2012 – Během cestování po zemích v Asii to podle mě dohoní každého, je to pouze otázka času. A co to je? No když to z vás jde na záchodě velice svižně. 🙂 A můj první den na cestách byl ten dnešní. Na dvakrát jsem zabojoval na záchodě a po zbytek dne se modlil, ať vydržím. Nakonec jsem díky bohu vydržel. 🙂 Po snídani jsme vyrazili směr centrum a já viděl Yangon za bílého dne. Mazec, opravdu mě to sundalo, co se tam děje a v jakých podmínkách se tam žije a to mluvíme o hlavním městě. Na některých ulicích vedle chodníku tečou doslova sračky a 2 metry od toho prodává týpek rýži.
Taky je Barma nejchudší zemí z jihovýchodní Asie. Barma jako taková je pod vojenskou juntou, která všechno řídí a posledních 20 let je uzavřená vůči světu a spousta států vydalo embargo na obchodování s Barmou, což se podepsalo na ekonomické situaci, která je opravdu špatná. A díky tomu se v Barmě platí jak jejich vlastní měnou – kyat, tak i americkým dolarem. Důležitá věc – v Barmě neexistují bankomaty, takže je třeba si tam dovést potřebné množství dolarů, které pak na místě směníte za kyaty. Co je ale mega důležité, 50 a 100 USD bankovky musí být v perfektní kondici – žádné přehyby, razítka či jinak poškozené, protože vám to jinak nevezmou. No a já jsem zjistil, že jsem si moje 100 USD špatně zkontroloval a na zadní straně razítko sem, razítko tam. Člověk by ani nevěřil, jak jsou ty americké penízky popsané či orazítkované. V klasické směnárně jsme teda neuspěli s výměnou a tak následovala výměna na ulici. Tady měl už Jirka špatnou zkušenost, protože ho „šikovní kluci“ obrali o peníze, když se jim „nezdála“ 50 USD bankovka, kterou měnil. Kurz je 1USD=800 kyat, takže u 100 dolarů dostanete 80 000 a oni vám to dávají v 1000 bankovkách. Ale tentokrát jsme byli 3 a tak jsme si rozdělili úkoly. 🙂 Já jsem počítal jejich prachy, Martin je držel a Jirka prováděl výměnu dolarů. U prvního se mu opět nezdála 100 dolarovka, začali brát ty peníze zpátky a pak jako, že to teda vezmou, ale to jsme už věděli, že takhle ne. U druhého vše proběhlo ok a my jsme zdárně vyměnili 100 dolarů. Pak jsme fičeli na vlakové nádraží, kde jsme zjišťovali vlaky někam pryč a něco i jelo, ale chtěli naše pasy, tak jsme fičeli zpátky na hotel. A tu nás odchytne týpek, a že nám zařídí bus. Jdeme teda s ním a nakonec opravdu kupujeme lístky s odjezdem dneska v 6 večer do Baganu. Paráda. Jdeme zpátky na hotely se odhlásit a vyrazit na posledních pár hodin do ulic.
V plánu bylo proměnit další peníze, protože jsem byl celkem nesvůj, že mám spoustu amerických dolarů, ale nikdo mi je nevezme. Nakonec jsem 200 vyměnil na pohodu v hotelu a 200 jsme vyměnili na ulici. Během směny na ulici jsme potkali jednoho mladého místního, který nás vzal na pravou barmskou kuchyni a nakonec to i zatáhnul. 🙂
Pak už jsme jen procházeli uličky a viděl jsem další specialitu Barmy. Mobilní telefon tady mají jen opravdu ti bohatí a samotná Sim karta bez kreditu stojí 100 USD, takže fakt mazec. Takže se tady pořád používají klasické telefony, ale ne doma, ale najdete je na ulici.
Prostě jdete ulicí a nějaký krámek kromě toho, že prodává nějaké cukrovinky či jídlo, tak tam je i telefon a vy si za poplatek můžete zavolat. Takhle se volá v Barmě. Ve 3 odpoledne jsme byli připraveni na místě, kde jsme koupili lístky a vyzvedl nás tzv. Pick up truck, který nás hodil na hlavní autobusák.
Během cca hodinové cesty jsme skoukli další „rarity“ – nová kamenitá cesta se tam vyskládává ručně kamínek po kamínku či že borec opravuje celou poloosu na autě uprostřed dvou-proudovky a žádný stres. 🙂 Auta ho plynule objíždějí z obou stran. Autobusák je město ve městě. Něco nepředstavitelného, mraky lidí, tisíce busů, motorek, aut, spoustu obchůdků a restauraček a do toho tam spousta lidí i bydlí. Opravdu něco masakriálního. Na pohodu jsme počkali do půl šesté a pak nasedli na luxus dálkový autobus směr Bagan.
Jo a ještě jsme zapomněl na jednu specialitka z Barmy – skoro všichni pánové tady nosí sukně. No fakt, tady je foto jako důkaz. 🙂
