29.2.2016
Ráno ještě před snídaní je třeba zjistit, jak to dopadlo na Oscarech. A synek Leo se konečně dočkal. 🙂 Jen je škoda, že Oscara za vedlejší roli nezískal Sly za postavu Rockyho ve filmu Creed – to by byl nářez. 🙂 Po snídani kontroluji maily a dostal jsem info ohledně tour v Salar de Uyuni. Ale pro potvrzení místa v autě musím zaplatit 25% dopředu. To není problém, ale nemám info, jak to zaplatit, takže odepíšu a čekám na reakci. Takže místo busu v 11:10 jsem se rozhodl pro bus ve 12:10. Dnešní den plánuji konečně opět trekovat a mělo by to být kolem 3 hodin chůze, takže pořád mám čas. Bohužel jsem do 11:45 nedostal odpověď, takže to pořeším, až se vrátím z treku, což bude v pátek. Beru bus a fičíme směr Cerro Catedral. Před 1 odpoledne jsme tam a zjišťuji, že se nás vydává stejným směrem více. Na treku jsou i chatky, takže někteří jsou sbaleni opravdu nalehko, ale budou muset platit. 😉 Počasí je více než luxusní – slunečno, teplo, skoro bezvětrno. Takže jdu až do trička, což už skoro nepamatuji a samozřejmě hrubá vrstva opalovacího krému=jsem bílý jak stěna, takže bych se nedivil, kdybych někoho vyděsil. 🙂
Opět lehce trpím, než se dostanu do tempa, ale jde to. Okolí je parádní, viz foto. Jdeme skoro po vrstevnici, takže to je lehce nahoru a dolů. Po cca 1,5 hodině se cesta stočí nahoru a začíná solidní mazec. Ale tělo je již na provozní teplotě, takže to ani nevnímám. Za další cca 1,5 hodinu jsem nahoře a jedním slovem paráda.
Chata stojí u menšího jezera, v kamenitém kopci postavím stan, uvařím a fičím mapovat okolí. Je nádherný západ Slunce, takže si to užívám. Oproti Fitz Royi, kde jsem byl ve stanu již kolem 6 večer, protože byla fakt kosa, tak tady jsem venku až do půl 9 a pořád to jde. 🙂
1.3.2016
Brzy ráno byla ve stanu trochu zima, ale už mám za sebou horší noci. 🙂 Vstávám kolem 8:45 a v kempu to již žije – spousta lidí již sbalena a vyráží. Já to nehrotím, na pohodu se nasnídám, sbalím se a v 10 dopoledne je výkop akce. A to vám teda byl den!!! Počasí luxus, Slunce jelo o 106, až to místy nemuselo být, ale zase ta viditelnost. 🙂 V průvodci je napsané, že to do dalšího kempu je pouhých 8 km, ale důležité číslo za tím říká 5-6 hodin!!! Takže pozor, tohle asi bude zajímavé. A taky, že bylo. 🙂 Začátek jde kolem laguny, ale pak to prostě na pohodu prudce stočí do kopce a jde se přímo. A s plným báglem to je jiný level, to není to luxusní hopsání nahoru s malým batůžkem. Takže to rvu nahoru, co to dá. Vyšplhám se, dám poslední fotku údolí a čeká mě další krásné údolí.
Cesta dolů je celkem mazec, spousta šutrů různých velikostí, je to místy hodně sypké, takže o zábavu je postaráno. Dostanu se až na dno údolí a ze srandy si říkám, že to asi půjde opět nahoru a co tak támhle. A taky, že jo. Takže pro velký úspěch opět nahoru. To již valím na autopilota, sunu krok za krokem a místy jsem rád, že jsem rád. 🙂 Slunce již peče, je cca 2 odpoledne, takže mám za sebou cca 4 hodiny a pořád není konec. Dotlačím to nějakým způsobem až do pasu, kde na mě vykoukne další luxusní údolí a jezero s chatkou, kde mám dorazit. Paráda. Najednou mám novou energii, pofotím to z pasu na všechny strany a vyrážím dolů. Takže dneska 2x nahoru, 2x dolů.
Terén je opět mazec, takže to klouže, až to je nepříjemné. Nakonec se zadaří a já po 5,5 hodinách dorazil do kempu. Tam mě uvítá ranger, co mluví jenom španělsky, takže co rozumím je: Campamento – kemp, Baňos – WC, Aqua – pitná voda. Ale stačí to. 🙂 Lehce spočnu, uvařím, prošmejdím okolí (hlavně začátek cesty dalšího dne), a pak si jdu sednout k jezeru.
Jsem slušně unavený, cítím celé tělo, takže to v 8 balím a jdu spát. Ale stálo to za to – luxus hory a okolí.
2.3.2016
Ráno se vzbudím po solidní dvanáctce. 🙂 Posnídám a opět vyrážím kolem 10 dopoledne. Opět mě čeká cca 8 km a v průvodci je psáno 5-7 hodin. Ok, ale to nejhorší bylo přece včera. Chyba lávky. 🙂 Věděl jsem, že to bude výstup na jeden vrchol, a že začátek bude asi solidní šplhání, ale pak to přece bude na pohodu dolů a hotovo. Nebudu vás napínat, byl to další masakr den, ale na to všechno zapomenete, když si vybavíte ty výhledy, které byly luxusní!!! Vyjdu teda z kempu a podle registrace půjdou mým směrem 4 lidi. Po chvilce narazím na Angličana Jacka, který našel odbočku, kterou bylo třeba najít, ať nezakufrujete. Domluvíme se, že to půjdeme spolu – pro větší bezpečnost.
Za chvilku se výšlap změní na regulérní šplhání a lezení po skalách. Byl to fakt zážitek se tam drápat s mým báglem. Jack měl malý batoh, protože přespával v chatách.
Malá odbočka – cena za chatu byla různá – od 120, 150 až 250 argentino pesos!!! Na Kč to je krát 2 a jen tak pro orientaci – hodně drahý hostel stojí kolem 250-300 pesos např. v Ushuaia. Ale to není všechno – chcete použít kuchyň? Dalších 100 pesos navrch. Chcete večeři a snídani? Připravte si 500 !!! pesos. Takhle se vydělávají peníze. Jak jsem to slyšel, tak jsem byl rád, že mám všechno s sebou v báglu.
Á zpět k lezení. Zdoláme sekci, kdy to bylo po 4 a bylo třeba dávat fakt bacha, a tlačili jsme to po vrstevnici směr náš dnešní nejvyšší vrchol – Navidad – 2010 m.n.m. Pomalu jsme se prokousávali terénem, který byl pouze samé kamení. Závěrečná sekce byla neustálé stoupání, ale nebylo to tak ostré. A vrchol stál za to. Počasí sice nebylo úplné slunečno, což na trek bylo supr a viditelnost celkem ušla.
Dali jsme pauzu a vydali se dolů. Tak si říkám, že to bude již na pohodu, to nejhorší máme za sebou. Ne, ne, ne!!! 🙂 Vydali jsme se takovým úzkým údolím dolů a terén byl celkem hodně náročný – opět moje „oblíbené“ volné šutry.
Dokonce jsme přecházeli zbytek sněhu, kde jsem si „zalyžoval“. Byl to solidně strmé, takže to jelo dolů samo. 🙂 Po kamenité sekci následovala sekce s říčkou a opět bylo o zábavu postaráno. A to tak čekám na Jacka a dívám se na protilehlý „kopec“ – hora jak kráva a vidím tam klikatou cestu. Chatky s kempy na přespání jsou u jezer a tady žádné nebylo v dohledu, tak si říkám, jestli to nepolezeme nahoru. Dorazí Jack a říká mi: „Tam polezeme nahoru.“ Paráda. 🙂
Poslední úsek, než se dostaneme na pomyslné dno údolí je v celkem bahnitém terénu, takže tam jednou solidně zaparkuji v bahně. 🙂 Konečně odbočka k chatě Italia. Za chvilku narazíme na ceduli, kde je španělsky napsané, že máme přinést nahoru nějaké palivové dřevo. Já to vzdávám, bo mám co dělat sám se sebou, a tak Jack zůstává a sbírá dřevo a já vyrážím nahoru. Cesta je díky bohu pevná a celkem dobře se klikatí, takže to není tak prudké. Ale i tak to valím na autopilota a říkám si: „Hlavně nezastavuj, protože by to bylo „zajímavé“.“ 🙂 Cestou si říkám, že to přece nemůže být až tam nahoře, ale zároveň vím, že to jezero tady v tom kopci nemá kde být. 🙂 A tak tlačím jeden krok za druhým a pomalu se dotlačím nahoru. Sem tam kouknu za sebe na protihlehlý „kopec“ a skoro se mi nechce věřit, že pár hodin zpátky jsem tam byl.
Ten finální výstup mi trval hodinu a hádám, že to nebyl ani 1 km, co se týká vzdálenosti. 🙂 Ale ten pocit, kdy se dostanete za pomyslný vrchol a uvidíte jezero a chatku je k nezaplacení. Paráda, já to zmáknul. Dojdu k chatě, zaregistruji se (že jsem to dal a nikde se tam neztratil) a jdu si postavit stan. Spousta lidí má stany mezi stromy, protože je tady celkem větrno, ale já na to kašlu a postavím stan blízko jezera, i když vítr si se mnou i se stanem solidně hrál. Vařím večeři a najde mě Jack, že jestli bych mu půjčil vařič, bo v kuchyni chtějí těch 100 pesos, jak jsem psal. Pamatujete na toho „Anděla“ – borce, co mi nabídl v 1 hodinu ráno nocleh? Tak teď je řada na mě. Samozřejmě to je jenom malá část, ale je třeba nějak začít. Jack mi nabízí 50 pesos či něco dalšího, ale já odmítám a vykládám mu příběh z Ushuaia. Jo a mimochodem – Jack již cestuje 1,5 roku a jede na kole z Kanady až sem dolů do Jižní Ameriky. Fakt klobouk dolů. Takže z něho tahám historky a další info. A Jack za 2 týdny končí svoji mega pouť a fičí domů. V chatě je celkem rušno, protože dorazila velká skupinka děcek – asi nějaký výlet či co. Pak již valím do stanu a fičím spát, protože dneska to byl opravdu mazec den. A to jsem si myslel, že to bude náročné, ale ne tak jako předchozí den. 🙂 Jo a nakonec to bylo víc jak 7 hodin chůze, takže opravdu náročný den.
3.3.2016
To si to tak všechno krásně naplánujete, a pak se to díky souhře několika věcí celé zbortí jak domeček z karet. 🙂 Takže, co se vlastně stalo? Začneme pěkně od rána. V plánu mám cca 7,5 km – dle průvodce 4-5,5h. Takže nemám kde spěchat, a tak vstávám až kolem 9:30, v klidu vše pobalím a kolem 11 dopoledne na pohodu vyrážím. Nejprve mě čeká menší kros kolem jezera, kde jsou i sekce s lanem, a pak následuje výstup do sedla a naskytne se mi krásný pohled na jezero i s chatou.
V sedle se mi naskytne další parádní výhled do druhého údolí s majestátní horou Tronador. Paráda.
V tu danou chvíli, bylo asi 12:30, jsem to ještě netušil, ale tady se to stalo. V sedle sedí hromada děcek, a tak je obházím a na šutru vidím napsané: L.CAB – překládám si to jako LOPEZ CABAŇA – chata Lopez, což je přesně, kde mířím. Značky mě stáhnou kamenitým terénem prudce dolů, a pak lesem až na dno údolí. V tu chvíli si říkám, že to musí být mazec to šlapat nahoru. Ani netuším, co říkám. 🙂 Přejdu řeku, potkám skupinku lidí s průvodcem a fičím opět nahoru. Nejprve se prosekávám hustým lesem, až se dostanu nad úroveň stromů a valím to dál.
Jdu pořád nahoru, až jdu podél potoka, co teče zpět do údolí a narazím na jezero, kde mi to vůbec nesedí. O jezeru nebyla řeč ani v průvodci, ani není na mapě. Teda jedno jezero by tady bylo, ale to je úplně na jiné straně. No nic, musím zpět a doufám, že někoho potkám. Jo a málem bych zapomněl, cestou nahoru mi spadl foťák. Naštěstí to odnesla jenom sluneční clona. Jdu teda dolů a ještě před úrovní stromů potkávám skupinku lidí s průvodcem. Průvodce mluví anglicky, takže to nebude domluva rukama, nohama. 🙂 Zeptám se na chatu Lopez a průvodce mi řekne: „Jste úplně blbě.“ Sakra. Tušil jsem to, ale vyrazil mi dech druhou větou, kdy mi ukazuje, kde jsem se seknul. Mám znovu sestoupit na dno údolí, a pak to celé vyjít až do sedla nahoru!!! Dívám se na hodinky a je 15:30!!! Průvodce mi říká, že to mám zapíchnout dole u řeky a až zítra to vyjít. Já v první moment mám myšlenku, že to triskem slezu, vylezu do sedla, a pak si to dám až chatě Lopez. Tma je kolem 9 večer, takže by to možná šlo. Naiva!!! 🙂 Dolů to šlo opravdu triskem, ale pak to byl neskutečný masakr. Nebudu se rozepisovat, do sedla jsem se doslova vyškrábal po čtyřech v půl šesté večer. Měl jsem dost, ale co mě v tu chvíli zajímalo, bylo, kde jsem se mohl tak blbě seknout. V sedle jsem měl jít ještě nahoru na pomyslný vrchol a měla by tam být šipka. Procházím si místo, kde seděla skupinka děcek a nalézám šutr, jak kráva a na něm šipku směrem nahoru a slovo LOPEZ!!! V tu chvíli je mi do breku i k smíchu. Na tom šutru musely sedět ty děcka, takže jsem to vůbec neviděl. A protože jsem si to v průvodci přečetl jenom zlehka (značení tady je teď dobré), tak jsem díky tomu zakufroval. Dotlačil jsem se do kempu, zahlásil se opět ve stejné chajdě a šel vařit. A musím přiznat, že takhle mi ještě nebylo. Sotva jsem to uvařil, najedl se a šel si lehnout, jak jsem byl vyčerpaný. Ani nádobí jsem nemyl, jak jsem to vzal triskem. 🙂 Po hodince jsem už byl celkem ok, takže jsem přemýšlel, co dál. Nejprve jsem měl v plánu, že teda zítra zarvu a zajdu poslední 2 dny treku během jednoho dne. Bylo by to jenom cca 11 km – 5,5-7h cesty. Ale to by znamenalo vstávat v 6 a vyrazit v 7, protože mě čeká bus do Bariloche a vyřizování. Probudím se v 1 ráno a neumím spát. Během té doby se rozhodnu, že to nakonec udělám jinak a vezmu to zkratkou – bude to 12 km, ale již žádný výstup, jen sestup údolím. Takže rozhodnuto a kolem 3 ráno konečně zaberu.
4.3.2016
Probouzím se kolem 8 a rychle posnídám, sbalím se a v 9:10 vyrážím. Cesta je přesně jak jsem přepokládal – na pohodu to jde dolů, ale je to bez výhledů, protože jdu lesem. Chvilku mě trápí myšlenka, že jsem přišel o poslední část treku, která je taky krásná, ale nedalo se nic dělat. Za chvilku mě začnou bolet nohy a již jsem rád, že jdu tu lehčí trasu. 🙂
Po cca 3,5 h jsem dole a hledám autobusovou zastávku. Chvilku se tam motám a najednou vidím přijíždět bus. Pan řidič mi zastaví a mám kliku – zrovna jede do Bariloche. Po cca 20 minutách přestupujeme na další bus a do centra se dotlačíme již klasickým městským nacvakaným busem za cca hodinu. Pak obcházím bankomaty a opět stará známá písnička – buď jsou prázdné nebo nepřijímají kartu. Nakonec se zadaří a já fičím na hostel. Tak hned kontroluji maily, protože před odchodem na trek jsem řešil spoustu věcí a čekám na info. Něco klaplo, něco bylo třeba dořešit, takže jsem měl o zábavu postaráno.